Melancholia

18 = AH. Adolf Hitler. 19 = Ten Následující. Je s podivem, že veřejnost tak sveřepě ignoruje interpretační návod, jenž jí Lars von Trier s ironií sobě vlastní poskytl na tiskové konferenci v Cannes, když se přiznal k fascinaci nacistickou estetikou. Co ovšem činí estetiku nacistickou? Napadá mě fascinace mocí, silou a krásou příslušníka "nadřazené" rasy, napadají mě i nordické mýty a třebas ještě všeobecná, masová přístupnost budící kolektivní šílenství, posedlost smrtí a sebeobětováním... Zajeďme si na moment odpočinout od Triera pro inspiraci kousek na jih, do Lublaně, či Laibachu, chcete-li lépe vidět, kam mířím: "...Our basic inspiration...: art of the THIRD REICH, totalitarism, taylorism, bruitism, DISCO... Disco...as the the most appropriate means of media manipulation." A tak dále, a tak dále. Disko jako ideální podmanitel mysli, který stimuluje automatizované chování, které je nutné pro chod industriální společnosti. Má-li nám Laibach co říci o vztahu nacismu a diska na poli hudebního média, jak se to má s médii ostatními? Co je analogem diska ve výtvarném umění? Po pravdě řečeno, masám určené výtvarné umění je přísně vzato mrtvé a živořivě parazituje na celebritách a módě: zpěvácích, modelkách, sportovcích a filmech. Taky vám přijde, že úvodní sekvence zpomalených záběrů + některé momenty v druhé kapitole těží z filmového plakátu? Některé recenze se o této skutečnosti bez snahy o zasazení do širších souvislostí zmiňují. Ona statičnost či zpomalenost dává možnost je jako plakáty vnímat, plakátovost tak deklaruje a podtrhuje ji tím, že obsahově záběry citují, kopírují a parafrázují jiné filmy či díla výtvarného umění, čímž propojení statického a pohyblivého obrazu utvrzují. Trier si dovolí i lecjakou legrácku (pokud to není něco víc, nevím): stromy které Loni v Marienbadu nevrhaly jediný stín dnes dohánějí v poslední chvíli co se dá a každý vrhá stíny dva; kde Tarkovskij doplnil záběr v Solarisu Brueghelovým obrazem Lovci ve sněhu, Trier vrací detailem jen a pouze Brueghela - předobraz jako poobraz. Pokus o "dialektický" humor? Bránice to ustála. Pokud se pokusíme osy nacistické umění - disko a nacistické umění - filmový plakát aplikovat na médium filmové, tedy objevit filmové analogy plakátu a diska, docestujeme k hollywoodskému akčnímu blockbusteru. Děkuji tímto Artranovi, že mě upozornil na komentář JFL, který se o "blockbusterovitosti" Melancholie zmiňuje. Nechci směřovat nebohého čtenáře k přesvědčení, že disko, plakát a Hollywood = nacismus. Ne, proboha. Že volí k dosažení svých cílů podobně manipulativních prostředků přeci ještě neznamená, že se jejich cíle shodují - vyhlazení ras přeci nelze srovnávat s hromaděním kapitálu. Přestavám vyhrávat lublaňskou notu, jen ironicky rozhodím možné osy do divadla, které vulgarizoval fotbalový zápas a opery, kde vítězně táhne lidským uchem muzikál. Nic proti, vždyť i já tomu občas podléhám. Nezapomeňme, že během úvodní části i zbytku filmu zní předehra k Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Příběh tragické dvojice začíná svatbou, stejně tak jako první "dějství" Melancholie začíná svatbou. Každý ví, že právě Wagner byl vůdcovým nejoblíbenějším skladatelem, přičemž sympatie násobil jistě i Wagnerův antisemitismus. Ideologické zakořenění nacismu v německém romantismu je poměrně známá věc. Oběma "myšlenkovým směrům" je také vlastní "Weltschmerz", pocit zažíváný člověkem, jenž plně chápe, že fyzická realita nikdy nemůže naplnit žádosti duše, Weltschmerz, bolest duše způsobená smutkem z uvědomění si, že za mé-lidské-(Justýniny) slabosti zodpovídá nepatřičnost a krutost světa (volně z wiki). Weltschmerz odrážený v zrcadle nebeské sféry jako Schmerzwelt, Svět Bolesti, planeta Melancholia. Když už jsem se konečně o ten ústřední pocit otřel, chvíli u něj zůstanu, leč bez SPOILERŮ to nepůjde. Svatba, prý jeden z nejšťastnějších dnů života ženy, ovšem Justine jen zpočátku působí radostně. Bublání animozit v kotli svatebčanů, kteří tak úplně nesdílejí její pocity. Rozhádaní rodiče, jejichž svazek snad kdysi ukula stejná láska, co chovají k sobě ženich s nevěstou, působí jako memento možné budoucnosti. Zaměstnavatel, jenž neopomene nikdy srdečně zdůraznit, že Justine je strojem na skvělé slogany. Armáda ostatních, kteří se zřejmě jen tupě snaží vykonat činnosti, které se na svatbě vykonat mají. Ale ani taková ošklivost, myslím, nemůže vysvětlit rozpuštění idyly do nejčernější deprese. Chemická nerovnáha, kterou spustí malinké popostrčení? Film prostupující Zoufalství zapříčiněné ničím. Kdo ví. Jisto je, že celý nový svět se "Spravedlivé" (Justine, just) hnusí a rozhodne se mu to dát najevo. Marně se hledá útěcha v obrazech starého, zmizelého světa, který snad krásný býval. Nejmladší čistá je MIllaisova Ofélie (opět z Wagnerových časů), pak již následuje špinavé "židovské" umění avantgardy (jak jej vnímal nacismus). Nejde tentokrát o Lebensraum jako o konečné vítězství Melancholie nad Justine. Ze zoufalství vypustit všechno potlačené. Ničit. A pak litovat. Melancholie se blíží Zemi, krysy opouští potápějící se loď. Všichni ví, že se blíží. Podle nordické mytologie se konec světa Ragnarok odehraje na místě zvaném Óskopnir (někdy též "znetvořený"), po té co padne most Bifröst (který pak už logicky nepůjde překročit), stvořený ze třech barev. Nebo snad jde o peklo Helheim, do kterého se jednosměrně jde přes most Gjallarbru? Či, nejčistěji vyloženo, úniková cesta od Melancholie (deprese), kterou ovšem neodjedu jen proto, že už mě nebaví být nešťastný? Možná dokonce jen marná snaha přejet po mostech, které za sebou Justine a časem i Claire spálily. V druhé kapitole se nám mísí snaha překonat nesnáze (Claire) s uspokojením té, která přece vždycky věděla, že přijde nevyhnutelný, správný konec (Justine), důvěřivou nečinností (dítě) a konečně předvídáním psychologa (Sutherlandova postava). Nedejte se zmást, pohybuje-li se Deprese, Melancholia na obloze, stává se nutně astronom psychologem (ale přesto v rovině konce světa zůstává astronomem), který vypočítává hnutí mysli. Prodlužuje postavu Muže z Antikrista, aby opět selhal tváří v tvář temné hlubině ženy a zároveň temné hlubině universa. Nejsem ovšem ochoten jej morálně soudit za jeho konec, jak mnozí činí. Je tak těžké pochopit, že se zabije člověk, který o vše, co ctil a měl rád přijde za pár minut v neskutečném kataklyzmatu? Když už chcete soudit, suďte Justine za její přiznání vědomí konce, za její uspokojení z toho, že její pocit byl vždy správný. Kolikže bylo fazolí? 678. A víte, že loni v Egyptě natočili film se jménem "678" o, eufemisticky řečeno, nepříjemném životě tamních žen? Není to vyloženě neznámý kousek. Možná k tomu ani nemusíme přidávat, že v Egyptě se fazole dávaly mrtvým do hrobu, abychom vytušili, co si Justine v hloubi duše myslela o svém manželství. Radost, že její pocit vládne světu by se vám více měla hnusit než nějaká sebevraždička. Uspokojení z konce všeho. Hnus. Hitlerovi v mládí prý ubližovali Židé, šup s nimi do koncentráku. Justine ubližoval celý svět, tak prc, řeknem, že je zlý. 19 = Justine. "Ať si to vyžere, co mi proved." Označovat její klid za racionální? Racionální chování vede ke stanoveným cílům. Kde není možné cokoliv změnit, dělení na racionální a iracionální ztrácí svůj smysl. Ona se jen usmívá nad koncem všeho, protože její trouhy došly naplnění a dává najevo svou převahu, poprvé v životě, ačkoliv na ní nemá žádnou zásluhu. Někdo dokonce její klid obdivuje. To je zvrácenost, obdivovat člověka, který se usmívá nad koncem všeho křehkého života ve Vesmíru, přičemž onu veškerost si vsugeroval, aby mu jeho triumf připadal dokonalý. Malost nad malost. A Justine vítězí. Svádí nebohou Claire do pravěku k magickému myšlení. Že Claire nechala svůj strach ovládnout klidem Justine jí moc nelichotí. To by se mně nestalo, Můj strach by vyhrál nad takovým bludem! Poslední ozvěna kolektivní paměti na osm bohů, jež v jeskyni u kořenů Yggdrasilu přežili Ragnarok, rezonuje v hlavách - pár klacíků ale jen vzdáleně připomene mocný strom, který nese světy. Ragnarok byl předznamenán a dovršen lépe než v Eddě: "...Black become the sun's beams... Brothers will fight and kill each other, sisters' children will defile kinship... No man will have mercy on another... Then the powerful, mighty one, he who rules over everything, will come from above, to the judgment-place of the gods... Nidhogg flies over the plain, in his wings he carries corpses; now she must sink down... The sun turns black, earth sinks in the sea, The hot stars down from heaven are whirled; Fierce grows the steam and the life-feeding flame, Till fire leaps high about heaven itself." Na konec Surtr svým mečem Surtalogi vyvolá obrovský požár, který spálí všech devět světů. A ticho. Spadla klec. Konec srandy. Té mojí samozřejmě. Pokud si jednoduše neřeknete: "Subjektiv je magor," možná se i budete ptát, co mě vedlo k takovému grafomanství. Je to ohromná zábava. Na nadarmo vymysleli v Dánsku Lego. Melancholia je taková významová stavebnice. Na čím menší kostičky ji rozložíte, tím divotvornější významy z ní lze složit, ovšem s tím rizikem, že zbyde spousta kousíčků, které už nedokážete nijak použít. Dneska jsem postavil letadlo, příště to bude třeba domeček. Letadlům s domečky ovšem nelze přisoudit vlastnost pravdivé/nepravdivé. Ohraďte se: "Ale to je znásilňování díla!" Jistěže, jenže jak si mám pomoci, když na mě Melancholie lascivně mlaská tisícem vlhkých otvorů. Takových detailů, co přímo volají, aby byly vykládány - nevnímány "přímo": Most. 18. Divná trajektorie planety. Jak méní barvu. Chování koní. Aluze v úvodní sekvenci. Kdeco dalšího. Jestli jsem si s nimi neměl hrát, proč mi byly dány? Pokud jsem měl složit něco konkrétního, sem s návodem. Jejich ignorování mi přijde jako horší zrada na filmu než moje trochu nablblá hra. Ono i v ní je ostatně leccos, co považuji za relevantní poznámky k Melancholii. Ať si čtenář sám rozsoudí, co ho oslovuje a co ne. Když nemusí dávat návod Trier, který na to má, proč já bych měl? Ale možná mě jednotliviny příliš svedly z cesty, řečeno příslovím: "Pro stromy nevidím les," (který nejspíš vidí uživatel Lavran, čest jeho komentu). Hmm, možná. Pak jsem vinen především já a pak až Trier. Hvězdičkově se ovšem budu tvářit, že jen Trier. Na druhou stranu, třebas mi výhled na les nezakrývají stromy, ale domy, auta a stádo letících krav. Pak by asi hřešil víc Trier než já. Nebo jde o Trierovu hru s klišé, kterou tu tolik lidí operuje? Konečně... Znáte lepší intelektuálské klišé než umisťování/hledání kryptických významů? Jistě by mi byla milejší než kombinace "dokumentarizující" kamery 1. kapitoly s chováním postav tamtéž, jež ve shodě s Trierem poslední doby vyjevují nepravděpodobně až neživotně vypadající hnus (s výjimkou hlavních postav, naštěstí). Jen v ni (tu hru) věřit. Já vím, s tím hnusem...přízemní výtka, ale už by mohl zkusit něco jiného. Ale třebas jde zase o hru - protiklišé k HW, v němž lidé občas bývají neskutečně krásní a zrovna tak neživotní nebo neskutečně legrační a pořád neživotní. Jen v ni věřit. Tak to vidíte, taky se opakuji. Jenom ne tak dobře. Silné ***. P.S.: Už delší dobu tuším, že jsem se na Melancholii poprvé díval blbě. Uvidím-li ji kdy ještě, může se hodnocení změnit. Ne nutně nahoru. Zatím chybí chuť. (29.05.2011) (menej) (viac)

Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. (28.05.2011) (menej) (viac)