Melancholia

Ale že to musela bejt šlupka. .. S odstupem ve mně ten film roste, takže moje první setkání s Trierem dopadlo dobře. A možná jsem si nemohl vybrat líp, vizuálně místy hypnotické (při úvodu jsem měl pocit, že mi pouští nějaký nový Kubrickův film). Jo a taky zvukově nejsilnější zážitek od Boylova Sunshine, Světozor vibroval, fakt (31.05.2011)

Toto ide úplne mimo mňa, ale má to niečo do seba vďaka zvláštne "mystickej" atmosfére, výprave a mega-kurióznemu kastingu. Kto si to pozrie len kvôli údajnej "erotickej napnutosti", bude sklamaný, nakoľko tu v podstate nič nie je. Lars von Trier sa pokúšal diváka šokovať odhalenými prsiami Kirsten Dunst? Lars von trier?! Prsiami?!?!?! A nejaké interpretácie o počte golfových jamiek či čo, to ide absolútne mimo mňa, to je na hlavu. (17.01.2017)

Lars von Trier jako už tradičně člení svůj film do kapitol a opět je v jeho rastru žena, respektive hned ženy dvě. Část první - Justine. Dokonalá a filmařsky velmi sofistikovaná dekonstrukce jednoho ze základních rituálů civilizace, tedy svatby, pod jejíž obřadností dříme krize té současné civilizace západní, vyprázdnění životů, krize rodiny, odcizení a prázdnota současného světa, umocněná nejen v tomto případě materiálním přebytkem. Trier se zde představuje jako brilantní vypravěč, stylisticky se drží některých zásad svého manifestu Dogma 95 - kamera snímaná z ruky, vztahový propletenec atd. Vynikajících scén je hned několik, klíčová pro pochopení významu zřejmě scéna s výměnou reprodukcí obrazů - pohnutý stav Justinu donutí v náhlém afektu zaměnit abstraktní modernisty za reprodukce temných středověkých apokalyptických vizí, zejména za obraz Lovci ve sněhu Pietera Brueghela staršího, kterýžto obraz je v ponuré animované úpravě k vidění i v samé expozici celého filmu. Čirá alegorie, stejně jako celý Trierův snímek. Výjev krutého boje člověka s přírodou, výjev života jako neustálého souboje se smrtí. Stejně tak další obraz V zemi peciválů, jasná alegorie odsuzující lenivý a nestřídmý život, tedy něco, co představují postavy Trierova snímku. Strnulost a dekadence životního stylu prezentované sociální vrstvy vůbec otevírá prostor pro zajímavé interpretace. Režisér pojímá prostor svého filmu jako neproniknutelně uzavřený, okolo zámeckého parku jsou vztyčeny neviditelné zdi (viz mostek, přes který se nedá přejet), okolní svět je vesměs jen mýtický (vesnice), zjevné je osazení do kontextu divadelního kusu, celá koncepce možná trochu připomíná Kafkův Zámek. Znepokojivý je obraz jamky č. 19, když je divák výslovně upozorňován na fakt, že v okolí zámku je vybudováno standardní 18ti jamkové hřiště. Trier znepokojuje, ale neodpovídá. ***** Pak ovšem přichází část druhá - Claire a já se coby divák propadám do nikam. Biblická metafora Armageddonu je až příliš prázdná a jestli mám Melancholii hodnotit jen coby čistě katastrofický film, pak je to to určitě nejméně působivé v daném žánru. *** Melancholie mi ovšem během sledování Trierova opusu mysl zaplavila...a dostavil se čistě intelektuální zážitek, tedy to, co jsem od filmu Larse von Triera očekával... (08.06.2011)

Asi jsem čekal od Melancholie trochu víc, ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl zklamán. Technická stránka filmu výborná (btw, nebyla tahle hudba už někde jinde?), obsahová slušná (až na občasný art na úkor jasnosti), zkrátka téměř klasické severské drama, tedy až na tu sci-fi složku na začátku a v závěru filmu. A samozřejmě jasným tahákem bylo takřka špičkové herecké obsazení (min. na evropské poměry) a vykreslení charakterů postav (i když do teď jsem nepochopil motivy jednání Justine v podání mé oblíbenkyně Kirsten). Závěr nebyl špatný, ale tím, že ho režisér odtajnil už nazačátku, nedal možnost nějaké větší emoční odezvy od diváka, který se sice cítil stísněně, avšak už ne napjatě. Od Antikrista dobrý posun směrem nahoru, přesto více než 4* si film nezaslouží. (15.10.2011)

Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. (25.05.2011)