Melancholia

Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. (17.03.2020)

(2x v kině) Rozkoš. Úvod bezchybný, finále fatální. Vynikající pro milovníky Richarda Wagnera i poprsí a ďolíčků Kirsten Dunst. Rozkoš se násobí samozřejmě v části Justine, ve které je vše a nechybí nic. Humor se snoubí s absurdnem a symbolikou. Nač plýtvat primitivizmem Udo Kiera, když jsou tu nádherné novomanželské lásky her Alexandara Skarsgårda. Takhle blízko k orgazmu nebyl od dob True Blood a to už je co říct. (03.07.2011)

Na m/Melancholii a konec světa se nelze připravit. Trier už dokáže zachytit náladu, kdy se do ničeho nemáte, s podobnou naléhavostí jako Bergman. Jen tím naštve víc lidí a navrch nechá zničit Zemi. Melancholia logicky navazuje na Antikrista. V něm šlo o střet muže a ženy. Tentokrát se střetávají dvě sestry, dva životní postoje a nakonec dvě planety. Depresivní Justine osud pasivně přijímá. Ví, že nic nezmění. Zároveň reprezentuje krajní individualismus. Raději zůstane sama sebou, než aby se podřídila společenským konvencím. Claire víc záleží na druhých. Situaci se neodevzdává, ale chce ji mít pod kontrolou. Teprve v závěru si vyměňují role a jedna nachází porozumění pro druhou. Svým způsobem tak jde o happy end, který zároveň ukazuje, jak celý život před myšlenkou na smrt utíkáme do magických jeskyní, jež mohou mít pro každého jinou podobu, ale ve výsledku jsou stejně málo nápomocné. Melancholia je zároveň jízlivou polemikou s americkými katastrofickými filmy, snažícími se nás naopak přesvědčit, že tragédii lze s lidskou činorodostí (a Brucem Willisem) zvrátit. Trier namísto zachránce nabízí jen dva možné způsoby, jak přijmout nevyhnutelné. Poslední hodiny před koncem světa nás nadto nutí trávit s dekadentními představiteli high society, kteří rozhodně nejsou nositeli vznešených vlastností a mají dost problémů sami se sebou. Nenabízí tak mnoho důvodů, proč si přát, aby konec nenastal, což mi přijde upřímnější než hollywoodský přístup. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, J*A*S*M, Lavran, Subjektiv, FlyBoy, Traffic, fmash, Aelita, Iroquaise, Psice, jemenfoutiste, mjuran (03.10.2011)

Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa. (24.05.2011)

V mnoha očích fantastická podívaná s hlubokými myšlenkami, ale mě to nějak míjelo. Co jsem asi vnímala nejvíc, byla Kirsten, ale Melancholia se mohla přibližovat a vzdalovat jak chtěla a já nic. To není dobře. Buď se budu muset podívat ještě jednou a nebo nechám Larse von Tiera chvilku dáchnout........chyběli mně emoce, ale atmosféra byla na pětku, ta se maximálně povedla.....60% (19.05.2017)