Mad Max: Zbesilá cesta

ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je skoro unisimo nekriticky přijímán laickou i odbornou obcí, přičemž zaznívají nadšené výkřiky o výjimečnosti díla. Při vší adoraci je opomíjen důležitý kontext: vychází se z poetiky tzv. chase films a je patrná snaha o kvalitativní překonání westernů i ozploatací skloubená s vypravěčskými strategiemi současné hollywoodské produkce v rozvíjení příběhu napříč několika médii. Podobně se negativní ohlasy ohledně absence příběhu, spektáklu pro spektakl, neprokreslenosti postav anebo žádného přesahu zakládají povětšinou na neznalosti toho, na jaké tradice snímek navazuje, jakým způsobem je přetváří a jak vyznívá._____ ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je celovečerní chase movie, ve kterém psychologicky definované (potažmo jasně typizované) postavy směřují z jednoho bodu do druhého (potažmo i zpět). Vyprávění si zakládá na linearitě, kdy protagonist(k)a anebo protagonisté mají jasně stanovený cíl, a zároveň jsou do vyprávění plně začleněné atrakce v podobě různých komplikací na cestě a přibývajících antagonistů. Výtky, že čtvrtý přírůstek do madmaxovské série jenom vrší atrakce, nejsou proto zcela na místě. Příklon k této tradici, vztahující se původně ke krátkometrážním počinům z přechodných dob kinematografie mezi "předváděním" a "vyprávěním", se projevuje i na struktuře tohoto dvouhodinového putování tam a zpět. Na první pohled se výstavba může zdát konvenční, protože s výjimkou klimaxu trvá každý akt cca půl hodiny (na konci prvního se Max osamostatní, v závěru druhého se znovu-spojí s uprchlicemi...) a každých patnáct minut je dílčí bod zvratu nasměrovávající příběh dál. Nekonvenčnost ovšem tkví v tom, že s výjimkou epilogu má ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA podobu dvanácti cca desetiminutových krátkometrážních "epizod" (tj. délku oněch chase films), které na sebe navazují příčinně rozvíjenou akcí, vývojem postav a užívající ozkoušených serializovaných postupů jako cliffhangerů, záchran na poslední chvíli apod._____ Millerův poslední režijní a scenáristický zářez ve filmografii se vedle této poetiky úspěšně snaží překonat své zjevnější předobrazy: westerny a ozploatace. Z westernů přejímá model putování krajinou s chráněnou komoditou (část "fordovek") a pozdější důraz na silné ženské postavy (TENKRÁT NA ZÁPADĚ - a později RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT či SEXY PISTOLS ad.). Ze subžánrově velmi rozmanité ozploatace, tj. australské brakové/žánrové produkce od 70. let dál, fetišizování aut stavěných nad lidi a upřednostňování kaskaderských výkonů před vizuálními triky (carsploitation) a nebezpečí představované přírodou (ekohorory) a samozřejmě motiv pomsty._____ Už původní trilogie ŠÍLENÝ MAX vycházela z leoneovských westernů: titulní postavu konstruovala jako "bezejmenného" hrdinu z donucení, který funguje jako průvodce (post)apokalyptickým světem. Ve ZBĚSILÉ CESTĚ tomu není jinak, liší se pouze pojetí světa, který není založen na střetu dvou kmenů (dvojka) anebo selhávajícím matriarchátu (trojka), ale na myšlenkách některých směrů třetí vlny feminismu, zejména ekofeminismu a svým vývojem vyprávění i neomarxistického feminismu. Byli to muži, kdo zničil svět, a jejich zbraně, které způsobují smrt, zatímco ženy mají plodivou sílu jak rodit, tak i vybudovat nový - zelený - svět. A především, svrhnout stávající uspořádaní světa, ve kterém se (po dvojce, kde šlo o benzín a trojce, kde šlo o elektřinu) člověk stal komoditou. Asi tolik k významové plochosti šílícího Maxe._____ To je, slovy T. S. Eliota, způsob, jakým skončí svět, jak ho známe. ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA ale předkládá svět, který mnozí budou jistě rádi prozkoumávat v dalších rozšířeních napříč médii a platformami: ve videohře, která přímo předchází dění filmu a která nás zavede do Ropanova, a spin-off komiksech, ve kterých by se čtenáři měli dozvědět víc o "backstory" Nadsmrťase, Nuxe, Furiosy a Maxe. A proč by to někdo chtěl dělat? Protože má člověk při sledování ŠÍLENÉHO MAXE: ZBĚSILÉ CESTY chuť samým nadšením začít masturbovat, i když hrozí, že si ho sedře - a s nástupem skoro půlhodinového klimaxu možná i utrhne. (27.05.2015) (menej) (viac)

Bude to znít jako stařecké mrmlání, ale takovéhle filmy se prostě dneska už netočí, a právě v tom lze hledat klíč k zaslouženému unisono nadšení, které "Fury Road" provází. Nový "Šílený Max" představuje se zázemím dnešních technologií realizovaný film z dávno minulé éry - stylem vyznívá jako esence osmdesátkových australských brakovek rozprostřená do podoby epické fresky po vzoru vrcholu éry autorského Hollywoodu sedmdesátých let. "Fury Road" prostě je Millerova "Apocalypse Now" či "Heaven's Gate". V propagační kampani neustále zdůrazňované přízvisko "vizionářský režisér" tentokrát nebylo planou floskulí, ale adekvátním konstatováním, a to ve všech významech slova. Miller se ukazuje nejen jako tvůrce s do detailů promyšlenou vizí, ze které spřádá portrét osobitého a do nejmenších detailů promyšleného postapokalyptického světa, ale současně jako tvůrce zcela propadlý své blouznivé vizi, jejíž záře je současně pohlcující i fascinující. Proto také ačkoli je "Fury Road" stejnou mírou variací původní trilogie i jejím pokračováním, zůstává bytostně osobitá a solitérní. A tak ačkoli fanoušci budou identifikovat různé podobné prvky mezi trilogií a novinkou, film se nikdy nevydá cestou moru současné popkultury, quotespottingu. Není tu žádná recyklace, žádné pomrkávání na fanoušky, žádné odkazy k jiným filmům a popkultuře, ba dokonce ani žádné franšízové elementy. "Fury Road" není exkluzivní a elitářská jako soudobé blockbustery, které podkuřováním různým diváckým segmentům vytvářejí enklávy pravověrných. Miller do naondulovaných a přesofistikovaných vod soudobého mainstreamu vypustil svou běsnící bestii, která si s hřmotem pekelného stroje razí cestu přes všechny poučky o návycích cílových publik, komerční trendy, producentský kalkul a vůbec se neohlíží na to, jak vypadá soudobý blockbuster a co v něm údajně funguje a proč. Film stejně jako jeho svět je současně rozklížený, vyšinutý a přesto zcela koherentní a funkční. Archetypální tříaktový koncept vyprávění je zde převálcován jednou permanentní konfrontací a non stop vypětím (až pak první záběr, kde postavy nejsou v pohybu, či bezprostředním ohrožení a jen spolu mluví, působí jak z jiného světa). Z útrob zdegenerovaného macho žánru akčního filmu vyrůstá matriarchátní podobenství, kde mužské figury překvapivě stojí ve vedlejší roli. A to vše je zasazené do pulzujícího světa, který nenahlížíme zvenku, ale jsme do něj vrženi a mimoděk, doslova na okraji zorného pole zatímco nás postavy ve frenetickém tempu nesou dále, nahlížíme jeho praktické fungování, ale především jeho komplexní mystiku, která vzešla ze všudypřítomného šílenství a bolesti. Miller v jednom rozhovoru uvedl, že měl rád onen pocit, kdy jako malý vyšel z kina a připadal si, že vylezl z horské dráhy a že se na ni chce hned vrátit. Zatímco sezónní blockbustery posledních let se přes diváky jen přehnaly, ale záhy z nich zůstala jen matná vzpomínka na horizontu, "Fury Road" diváky v plné rychlosti nabere a stejně jako hlavního hrdinu je paralyzované a vystrčené před kapotu prožene vřavou vize svého tvůrce. Jestliže postapokalypsa dříve vháněla novu krev do žil archetypálním hrdinským příběhům a pachuť dávno minulé a časem odváté éry westernů či rytířských příběhů nahrazovala opojným příslibem, že právě v budoucnosti s pádem civilizace znovu přijde doba hrdinů (podrobněji zde), pak "Fury Road" ve zkáze světa stejným způsobem znovunastoluje platnost mytologického eposu. Ačkoli zdejší vyprávění vykazuje styčné body s Iliadou a Odysseou, současně svou matriarchální rovinou odkazuje ještě k dávnějším tradicím. Ačkoli pak evidentně podrývá machismus a patriarchát, současně při tom v souladu s řečenou revitalizací archetypů přináší oslavu hrdinství a mužnosti. Jejich zdejší podoba ovšem není toliko klasická, nýbrž stejnou mírou mýticky absolutní ale i postfeministicky komplexní. Když utichne ryk motorů a rozplyne se kouř z výbuchů, ukáže se tragičnost i paradoxnost heroismu nejen Maxe, ale především druhého hlavního hrdiny, jenž se poblázněn mýtem patriarchátu hnal jako běsný vlčák války vstříc branám Valhaly, ale opravdového hrdinství dosáhl až když se oprostil od otcovské figury a přijal role pomocníka a ochránce po boku matek. Neméně komplexně „Fury Road“ pojímá i ženy, které zde po vzoru legendárních matriarchátních společenstev zosobňují nejen život a plodivou či regenerativní sílu, ale také vystupují jako bojovnice. Při tom ale nejsou omezené na jednorozměrný ideál drsňáckých bohyň války. Stejně jako mužské postavy mají každá svůj vlastní příběh a motivace, jež jsou v náznacích patrné z vyprávění, a právě ty podmiňují jejich hrdinství, které je díky své uvěřitelnosti a motivovanosti o to působivější. --- k dalším aspektům filmu viz recenzi pro Cinepur (16.05.2015) (menej) (viac)