Jednotka samovrahov

Nemohu tvrdit, že by čarodějnice jako z béčkového osmdesátkového fantasy byla tím, co mi v současných komiksových filmech scházelo. Ve skutečnosti jde o zcela zaměnitelného DC zlosyna, který chce zničit svět zkrátka proto, že může. Inovativní už dnes není ani (nechtěné) stvoření zlé Enchantress těmi, kteří by svět měli chránit (čímž je hned zkraje prozrazena pointa filmu – spolupráce s padouchy se vám může vymstít). Zaměnitelná je většina prvků, které Ayer bez ladu a skladu, byť s jistým citem pro rytmus, míchá dohromady. První hodina působí jako zhuštěná rekapitulace desetidílného seriálu – samá expozice, žádný vývoj. Druhá je časoprostorově trochu sevřenější superpadoušskou variací na válečné filmy à la Tucet špinavců a westerny typu Divoké bandy (včetně fatalistického dialogu před finálním střetnutím, ovšem bez podstatnějšího vývoje vztahů mezi postavami nebo schopnosti navzájem spolupracovat). Přestože prolog naznačuje, že protagonisty vyprávění budou Deadshot a Harley, jejich soukromá dramata (vztah k dceři/Jokerovi) vyprávění nepopohánějí, ale pouze zpomalují, neboť mají minimální dopad na směřování děje. Joker, který vypadá jako gotik, jenž vysadil antidepresiva, a vzbuzuje více soucitu než znepokojení, se vždycky jen objeví, napáchá trochu škody a zmizí. Podobně jako navracející se bossové v některých počítačových hrách, jimiž se Ayer zřejmě inspiroval, když za běhu (jak to alespoň působí) vymýšlel a látal zápletku. Kdyby Jokera nebylo, nic se nezmění. Stejně zbytečný a nedomrlý je celý film, který si sice hláškujícími postavami, našlapaným soundtrackem a mírně psychedelickou vizuální stylizací dokáže získat a udržet vaši pozornost, ale ve výsledku jde jen o dvě hodiny rozptylování hlasitými pestrobarevnými atrakcemi bez vážnějšího zaujetí. 55% (04.08.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)

Jako jediný ze zloduchů, ze kterého bych se pos..., pokud bych ho potkala osobně, na mě působil Joker. I když mě jeho pozdější zázračné přežití značně překvapilo. Nicméně je to fantasy a tak proč ne. Dcera je z filmu naprosto odvařená a zná zpaměti kdejakou frázi, hlášku a chechtala se skoro pořád. Nemám jinou možnost, než kvůli ní zvednout své hodnocení, i když to teda podle mě žádná hitparáda zrovna není. Ani žhavý mazlík Rick nemohl výsledný dojem zachránit. Chyběl mi tam celkový fíling, jenž by mě chytil a nepustil. (11.12.2020)

Najväčšie sklamanie roku, ktoré som ale aj tušil. Zlepenec postáv, kde sa niektoré "hlavné" charaktery dvojnásobia, a scenár, ktorý by som označil za jeden z najprostoduchejších a najprimitívnejších za posledných niekoľko rokov vrámci žánru. Ešte aj tak by to mohol byť priemer vďaka osobným výkonom Smitha a Robbie, keby aspoň technická stránka vytrela zrak, no opak je pravdou. Technické a efektové nápady sú bez inovatívnosti. Neviem, či to bolo rozšírenou verziou, ale niektoré scény vyzerali, ako keby neboli z Áčkovej produkcie... Jednoducho a krátko povedané: Takmer všetko zle, a hlavne: bez duše a vtipu. To ešte zlatý Batman vs Superman, a to už je čo povedať... (19.11.2016)

Bože, to je po stránke scenára TAK ZLÉ, až je to zábavné. Paradoxne (či skôr neparadoxne?), nakoniec práve drastická prestrihanosť/pretáčanosť Jednotky samovrahov sa postarala o to, že vznikol síce bordel, ale aspoň nenudiaci bordel. Nechtiac, ale vznikol. V prepadlisku dejín miznú kľúčové scény, nápady, postavy, dialógy. Proste všetko. Will Smith je neviditeľný a Harley Quinn ma znechucovala. Naopak potešil Jared Leto a mohutné napojenie na DC univerzum. Pritom tu platí to isté, čo v Superman vs. Batman - napojenie je uponáhľané, nemá vnútornú logiku a je tu len preto, aby film viac zarobil.V praxi sa to prejavuje tak, že do každého druhého flashbacku (a do titulkovej scény) je nasilu dotočený Batman. Vinou toho sa z desivého gothamského strážcu stala nedôstojná hračkárska figúrka, pôsobiaca dojmom, že do basy dostala ÚPLNE KAŽDÉHO (vrátane psa, ktorý sa príliš dlho túlal po Gotham Central). Ďalším plusom je občas solídna atmosféra apokalyptického mesta plného humusu. Naopak, výraznými mínusmi sú mdlé postavy, nezaujímavý a predvídateľný scenár plný kravín (do "zombies" strieľa minútu v kuse vojenské komando a nič, potom tam nabehne jeden blbec a najbližšieho magora rozbije na kusy úderom päste) a nezmyselnosť. Ak by sa naozaj objavil "zlý Superman", ako by ho zastavila bláznivá čubka s bejzbalkou? Alebo týpek hádžuci všelijaké blbosti? Či čudák v bielom tielku? Akčné scény veľmi slabé, vrátane asi najspatlanejšieho akčného finále roka. Jednotku samovrahov sme si so ženou pozreli ako jeden z prvých (ak nie úplne prvý, už neviem presne) filmov v novom byte. Bolo to dosť nepríjemné, mali sme obavy z nového života, plno nepríjemných otázok bez odpovedí, neistota, stres, nervozita. Asi vám nemusím hovoriť, že Jednotka samovrahov nám náladu príliš nezlepšila. A to jej nikdy nezabudnem, mrche. (14.11.2016)