Utrpení mladého Boháčka

Tak jsem zjistila, že i před 40 lety zněly koledy úplně stejně jako dnes - jako by je zpívalo pořád to samé složení lidí... :-D No, ale nic víc si z filmu asi neodnesu. Jo, sem tam jsem se pobavila. Politovala Boháčka, o kterém jsem nevěděla, jestli je tupý či nikoliv. Zjistila, že ženský jsou naivní krůty. Takže vlastně jsem nenarazila na nic, co bych už nevěděla, neviděla, neslyšela - když pominu ty koledy ;-)) Kdyby člověk chtěl zabít čas, tak rozhodně může použít jako zbraň tenhle film. (01.10.2009)

Znáte to, když si potřebujete na chvíli oddechnout od běžné dnešní produkce a sáhnete po něčem starším na odreagování a vyklube se z toho dosud nepoznaná perla? Laňdák a Stella jsou úžasní a jejich rozhovory, to je jedna skvělá "hláška" za druhou. Pokud zrovna netoužíte filozoficky hledat smysl života (i když:-)), budete se královsky bavit. Vůbec vám nemusí vadit, že příběh je velmi jednoduchý a zbytek herců spíše jen sekunduje. (27.11.2015)

„Slečno, já jdu ještě jednou. Já bych to vopravdu potřeboval. Ale to ne kvůli tomu, že bych jako na Vás dotíral, rozumíte, já to nedělám kvůli sobě, mně na Vás vážně nezáleží, ale…“ Už úvodní výňatky z inzerátů pobavily. Ještě vtipnější jízda mě však čekala po nich. Pavel Landovský, nesmělý, roztěkaný a buranský, tu je dokonalý, což se dá říct i o krásně nesnesitelné Zázvorkové. Lví podíl na tom určitě mají skvěle napsané dialogy, ale i řada groteskních scén (kouzelné setkání s Janičkou a potvrzenka schůzky, hledání záminek pro popovídání si o samotě, Květa snažící se dostat z „toalety“ atd.). Jen je škoda, že po 50 minutách takřka nepřetržité zábavy přichází slabá cca 10minutovka, při které film skoro vykolejí, aby ho nasadil do správných kolejí až příjezd autobusu. O to víc překvapí hořkosladký konec, jehož podobu doceňuju až s odstupem. Slabších, ale přesto 5*. „No tak já to tam teda hodím, když se Vám nelíbím, tak...“ - „Ne, to já jsem neřekla, že se mi nelíbíte!“ - „No ještě říkejte, že se Vám líbím.“ - „To já neříkám, že se mi líbíte!“ (02.09.2018)

Tak to jsem nikdy zcela nevstřebal... ale nevadí... příště.. příště snad... zpracování, děsivé trapasy a herecké výkony příště umožňují... :) 2009-11-21 To bylo včera další příště. Nu, moje milá žena je skpokojena! Já otřesen! Doufám, že Boháčka pan Landovský hrál!!! Zdrcující! Všechno to podělal ten mamlas Boháček, který se někdy uměl chovat úpln normálně, ale scénář mu do huby strčil něco, čím to kompletně podělal! :) Proč lezl té ženské do baráku, když si v lavórku myla nožky?!? :-O :-D A že pak ona na konci plakala, jako by měli kriziv několikaletém vztahu, když se viděli cca 15 minut?!? :) Skupinky podivných pražských živklů byly kouzelné!! :-D Opravdu byl svět tehdy tak jednoduchý na linii: "Slečno, vy se mi líbíte. Nechcete si trochu zašpásovat?" "Kde jako?" "Třeba pod širým nebem..." Uuuuu! Rodičové moji! To byla zrovna Vaše generace!! :) No a pak můj oblíbený pan Satoránský jako mladý hejsek!! Supééér!! :) Párkát jsem to stopnul na vydýchání a zkusil se to brát s úsměvem, jako že je to komedie a celkem to přežít šlo" Ale zvěrstvo neuvěřitelné! Současní čeští filmotvorci: Podívejte se na tu filmovou uvěřitelnost a vůbec to nezkoušejte napodobit!!! Nedokážete to!!! (29.10.2009)

Onen nemotorný chasník je předkládán jako více-méně normální typ („jeden z nás“), zároveň ho však od začátku nemohu vnímat jinak než jako devianta (nedůtklivá rádobyvzdorná oběť mateřské péče s extrémním nezájmem o ženy). Tato rozpornost zpočátku hatí věrohodnost jeho komediálního potrefování (zvláště chybí-li jakákoli kvalita, která by mu mohla propůjčit právo na deviantnost). U Landovského je však možné cokoli, tudíž to žeru. Všechno se schová za mámu, hlavně se taky musí všechno schovat před mámou. Ostatně tento deviant je charakter a svým způsobem gentleman, jinak by totiž po přiznání ženě, že nesnáší ženský, neodpověděl na její otázku proč „co je vám do toho“. Později se ukáže, že je to právě ono bytí společensky deviantním outsiderem, které tohoto mladého traktoristu disponuje k proniknutí k čemusi pravému v náhodném skorovztahu se světa znalou, inteligentní, zklamávanou leč vždy nad věcí jsoucí slečnou ze svobodomyslných kruhů. A naopak, totéž s ním nalézá ona. Cosi, co u svých, u „normálních“ nemají šanci nalézt. Ne proto, že by to nemohlo být, ale proto, že neexistuje cesta. Na jedné straně hypertrofované etiketální ohledy v kravíně (ecce, homo socialisticus rusticus), na druhé povrchně přízemní zájmy u rafinovaněji fundovaných frikulínů (ecce, homo liber). Tedy ne, že by toho „čehosi pravého“ ti dva spolu dosáhli – propast mezi nimi je přece jen nepřeklenutelná -, ale bylo jim dáno to alespoň zahlédnout. Paradoxně díky grotesknosti jejich seznámení, přičemž „běžně“ by se tito dva spolu seznámit vůbec nemohli. Nevěsta z kravína však rovněž „začne chtít“. Obě slečny jsou krásné a sympatické, což činí celou zápletku stravitelnou, o to však zapeklitější. Vytváří se neřešitelná rovnice: máma chce nevěstu, nevěsta ženicha, ženich svoji falešnou sestřenici. Řešení je na ní a tak slečna disponující moudrostí světa vrací vše do náležitých kolejí. Náležité koleje však nevedou k happyendu, pouze se sbíhají a rozbíhají v nekonečnu. Zbývá trapnost a smutek, náležité je rozpoznáno coby nenáležité. Končí sranda, začíná utrpení mladého Boháčka. Držme jim všem palce. /// Dnes už by takový příběh nebyl možný, tehdy to ještě šlo. Co se to stalo, že během čtyřiceti let přestaly platit osobnostně-konstitutivní společenské podmínky platné po staletí? Ne, že by byly „správné“. Ale byly nějaké. Budiž mi z této posice dovolena trocha nostalgie: V některých nejzdařilejších scénách pojednávaná komedie odhaluje (zřejmě nezáměrně) dojemný fakt, že společenským ideálem onoho pokročilého hominis socialistici je buržoazní standard (o nějž se klopotně snaží), zatímco mladí pohrobci buržoazie (včetně těch, kteří jsou tak pouze označováni socialistickou propagandou) tímto standardem ostentativně pohrdají. (13.08.2011)