Odvážná slečna

Neskutečně naivní a absolutně nerealistický film, zvlášť co se týče jeho nadmíru zidealizovaného závěru. Ale i tak to nebylo nejhorší, Bohdalová, Kemr i Zázvorková jako již tradičně výborní. Střídal se tu humor se sociálním dramatem. Výraz "lehkovážná kurvička" mě docela šokoval, nikdy bych si nepomyslel, že něco takového zaslechnu ve filmu z 60. let. Slabý průměr 50%. (20.08.2019)

Budiž ke cti televize Barrandov, že nás občas oblaží něčím kvalitnějším než šílenými telenovelami ze všech koutů světa a zašmátrá v našem archivu. Tato možná spíš tragi-komedie je vcelku slušná a i přes notnou porci neréálnosti která nejvíc bije do oči při soudním procesu, se na to opravdu dá celkem v pohodě dívat. Nejlepší na tom byl ale J. Moučka s vizáží alá Ota Šik (což je samozřejmě pouze moje osobní chorobná fantazie :-)). (28.03.2009)

Nedoceňované, zčásti nezaslouženě zapomenuté dílo by mělo burcovat diváckou pozornost a soudnost už složením svého tvůrčího štábu. Jména František Filip, Vratislav Blažek či Otto Zelenka nejsou tuctová stejně tak jako STARCI NA CHMELU či SŇATKY z ROZUMU nebo F. L. VĚK. Totéž platí i o hereckém obsazení. Neméně závažný je také námět, citlivě reagující na fakta, podaná ve stejné době syrovou dokumentární trilogií Jindřicha Fairaizla INZERÁT, MILION VE ZVLÁŠTNÍ PÉČI (název třetího dokumentu si nejsem s to vybavit ani ho dohledat), značně bourající obraz "zlatých" šedesátých let a naopak uvádějící nepříjemná fakta, jejichž plná tíže se naplno měla projevit až v dalších desetiletích minulého a tohoto století. Zdánlivá komediální nadsázka - byť humor je ve SLEČNĚ skutečný - postupně přerůstá v protirežimní moralitu typu amerického filmu HÁDEJ, KDO PŘIJDE NA VEČEŘI či KRAMEROVÁ VERSUS KRAMER. Ze setkávání zaměnitelného předsedy senátu obvodního soudu a navenek ještě o odstín šedší slečny Míkové vyrůstá drama, které ve filmu začíná ve vyděšených očích zapomenuté holčičky v lavicích soudní síně na Karlově náměstí. Nezávaznost a idyličnost děje definitivně padá ve skvěle vystavěném závěru s vynikající řečí obhájce ženy, jejíž krádeže a únosy jsou úctyhodné a tvoří působivý kontrast vůči tehdejší oficiální společnosti. Pražské jaro, stojící v základech námětu, scénáře i režie a děje, je tu cítit v každém záběru. Obsáhlé citace z bible, výraz občanská společnost, užitý jednou z postav SLEČNY, nevšední angažmá vlastně všech, kteří se ve své lidské většině projevují jako lidé svrchovaně mravní a chápající srdcem unikátnost akce slečny Míkové, povyšují toto dílo na jeden z nejzdařilejších počinů té doby a české kinematografie vůbec. Jiřina Bohdalová v titulní roli již tehdy přesvědčuje o skutečné kvalitě svého talentu, mistr české divadelní noblesy Václav Voska strhuje svou obhájcovskou řečí, vysoký nadprůměr v roli chápavého policisty Sboru národní bezpečnosti odvádí Jaroslav Moučka, své pověsti plně dostávají Stella Zázvorková i Vladimír Menšík a podcenit v žádném případě nelze civilní výkon v roli velmi civilníhp předsedy soudu v strhujícím podání Josefa Kemra. Úvahy o souladu práva a morálky, skutečné váze zákona i způsobu, jak zacházet s právem, aby nebylo zaměňováno s morálkou, jsou nejen nadčasové, ale také - bohužel - naprosto současné. Stejně současné jako rozzářené dětské oči představitelů početné komunity této fáze lidského života ve zdech starého mlýna pod malebnou hradní zříceninou. Oči rozzářené i do našich dnů. Jako sen, jako ideál. (12.06.2011)

Že "rozsudek a spravedlnost není to samý" se myslím učí již studenti prvního ročníku na právech. Co jsem se po zhlédnutí obou verzí (filmové i té televizní) příběhu o šlechetné soudní zapisovatelce Zdeně uvědomil já, je fakt, že dělají-li dva (či dvě) to samé nemusí to být vždy to samé. A že velkorysejší filmové zpracování nemusí být vždy kvalitnější než to úspěšnější televizní. Neříkám, že se mi Jiřina Bohdalová v roli Zdeny vysloveně nelíbila. Jen mi to její ztvárnění (včetně jejího převleku za babičku se šátkem a brejličkami) přišlo takové moc "lidové" na to, o jak závažné téma se zde jedná. A ač asi i chápu, proč se František Filip rozhodl onu zásadní scénu, kdy JUDr. Kroupa nabízí Zdeně sňatek, zasadit do romantických kulis hradní zříceniny, silněji/dramatičtěji to na mě působilo v tom komornějším prostředí Zdenina pokojíku. Celý film pak místy působí tak trochu jako nastavovaná kaše a to třeba když JUDr. Kroupa obchází skutečné rodiče unesených dětí. Neříkám, že třeba scéna, kdy soudce hovoří s manžely dvojčat (Budíková/Lipský), při němž se dotyční nestydí cynicky přiznat, že nebýt únosu, nemohli by si pořídit nové auto, nemá ve filmu určité opodstatní. Ale aby díky všem těmto a podobným scénám došlo na samotné soudní přelíčení až po hodině trvání filmu, to mi přišlo trošku přehnané. Trošku se tímto myslím rozmělnil divácký zážitek z onoho soudného řízení, v němž asi nejpozoruhodnější je pasáž, když obhájce cituje z Bible příběh o spravedlivém rozsudku krále Šalamouna. Ale i plamenná řeč prokurátora o tom, že "neexistuje dobro tam, kde byl porušen zákon," a že "nepomáhá společnosti, jestliže by ve jménu čehokoliv, tedy ani dobré vůle, byla ochota zákon pošlapat," nemá chybu. (29.12.2022)

Věčné téma adopce nechtěných dětí, tentokrát vyřešené neobvyklým způsobem - únosy ohrožených dětí do klidného prostředí venkova, kde o ně pečuje láskyplně soudní zapisovatelka Jiřina Bohdalová se svým otčímem Zdeňkem Kryzánkem. Do toho vstupuje jako vždy a všude dobrácký Josef Kemr coby soudce, kterému se zjevila nepříjemná a přesto příjemná pravda o své sekretářce... Film jsem snad vůbec neviděl, výkony herců jsou moc pěkné. Prostě Otto Zelenka se nezapře a režie Františka Filipa jakbysmet. (13.05.2020)