Dokonalý zmysel

Pět fází vynuceného vyrovnání se s nelidskostí a zkázou, kterou jsme způsobili světu i sobě navzájem, na cestě k obnovenému lidství. Po lítosti a vzteku přichází přijetí, z nezbytnosti, a procítění ryzí úchvatné tresti toho, co znamená být a milovat. ***** All the things beyond fat and flour. ***** Jednoduchý koncept. V přehlcené době stresu, únavy, izolovanosti, nedůvěry, destrukce ekosystému i lidských hodnot a krysích závodů ke dnu se teprve odnětím všech možností, jak se ještě dál zaměstnávat, bavit a ubližovat, stávají otupělí lidé znovu citlivými, vnímavými a soustředěnými jen na to, na čem doopravdy niterně záleží, a v úplné bezbrannosti a odevzdanosti jimi znovu proudí ryzí láska a úžas ze zázraku života a spolubytí. I když už to vědomí nebude možné k ničemu využít, samo o sobě je ve své naplněnosti utišující a hojivé. Dokonaná tragédie, která naplní svůj účel: po katastrofě nastává katarze, očištění. *** Film, který naprosto bez patosu a emočního vyděračství zvládl svou náročnou látku, způsobuje zimnici, zastavuje dech a vyvolává jímavou reflexi a dojetí. Kamera, střih i zvuk jsou bravurně podřízeny celku, umocňují postupné vyznění ztráty smyslů a posilují emoční náboj v dramatickém spádu až do neúprosného, odzbrojujícího a právě tak děsivého jako uklidňujícího finále v tichu a tmě, zpátky v lůně bezpodmínečné lásky. *~ (16.12.2022)

Podobenství s příměsí romantiky, povrchní mudrující blábol nebo apokalyptické drama? Vlastně ze všeho něco. Výborné fragmenty: uplakaná ztráta čichu, hysterická ztráta chuti a agresivní pojídání všeho kolem, absence zvuku při ztrátě sluchu, pseudodokumentární apokalyptické momentky ze světa, intimita Evy Green s Ewanem McGregorem. Zatímco si Perfect Sense krásně hraje s formou, posloucháme průběžně ženským hlasem vyprávěné něco, co se pohybuje mezi komentářem situace a lehkou úvahou nad lidskou neschopností vážit si skutečných hodnot. Dohromady nic závratně objeveného, každopádně dobrý nápad + dobře to vypadá + dobře se to poslouchá + není to dlouhé + jejich vztah je intimní a živý, nikoliv sentimentální a růžový = spokojen jsem. (06.03.2012)

Vidět to v kině, cítil bych se podvedený. Film je variace na Contagion – víc dokument, studie, než příběh se začátkem a koncem. Byť mě zaujal víc, než jmenovaný. Začíná se šířit nemoc, která vyvolává emoční výkyvy a postupnout ztrátu smyslů, ale neví se proč, neví se, co s tím, nic se nevyřeší a jen se filosofuje na tím, jak by se asi lidi chovali, kdyby taková situace nastala. Ano, má to silné momenty, má to krásnou Evu Green, která sebezbytečnější „nudnou“ scénu v autě zahraje očima tak, že cítíte, že byla důležitá. Ale to filmu pointu nevdechne. # [viděno: monitor, 5.1] # příběh 6 | hudba 5 | humor 0 | akce 0 | napětí 2 | pustil bych si znovu 4 (11.11.2012)

Nedávno nám Soderbergh ukázal, jak s Nákazou bojovat. V komornějším Perfect Sense se bojovat nedá. Člověk zde může přijmout jen úděl, že o všechno přichází. Pozvolna, ve smutku, vzteku, soucitně .. Pro mě je tenhle film obrovské překvapení, jeden z těch bijáků, na které dlouho nemám šanci zapomenout. (27.05.2012)

Když přijdete o jeden z pěti základních smyslových vjemů, automaticky se tím posílí jeden z „přeživších“(zachovalých). Co se ale stane, pokud přijdete (i) o ten poslední?! Tak (nejen) o tom je tento nový komorní apokalyptický (záměrně vynechávám (zavádějící) slovo romantický) snímek D. Mackenzieho. A také o tom, že skutečnou hodnotu (věcí) si většinou (bohužel) uvědomíme až ve chvíli(ch), kdy o ně (nenávratně) přijdeme. Že to není nic nového (objevného)? ANO, to skutečně není, nicméně tento snímek nám to vše servíruje tak nějak nenásilně (jakoby mimochodem, jako holý fakt), naprosto úderně a zcela neodvratně, takže tomu divák těžko odolává. Výsledkem je tak „padající čelist“ nebo min zamyšlení se nad snímkem (nad sebou samým, svými život. hodnotami..) a to (samo o sobě) není zase tak málo. Co myslíte? Tohle není M. Bay a jeho Armageddon, tohle není ani R. Emmerich a jeho Den Poté (popř. 2012), tohle není ani F. Lawrence a jeho Iam Legend. Perfect Sense je (snad) nejblíž mixu L. von Triera a jeho Melancholii, Children of Men A. Cuaróna a McCarthyho/ Hilcoatovi The road a přece je to „zcela jinde“. Až se z toho „vzpamatuju“, srovnám si myšlenky a získám (zdravý) odstup, napíšu (snad) i něco smysluplnějšího. Prozatím bude muset postačit toto, nebo (pokud to chcete zcela stručně a výstižně)….jak říká můj kamarád „dejte to Americe a …poblejete se z toho. Nechte to v Evropě a …..posadí vás to na prdel“ nebo min „donutí“ přemýšlet. Nečekejte žádné bombastické triky, velkolepé spec. efekty, patetické proslovy, prezidenty usedající do kokpitů vojenských stíhaček a zachraňující „za 5min 12“ svět. Tady se vypráví úsporně (o to více úderně) obrazem. Ano, méně je někdy více. Výsledný resultát: objektivně za 4* (výhrady by byly a ano dokážu (i) pochopit výhrady typu: že tvůrci balancují mezi syrovou apokalypsou, artovým podobenstvím, civilní romancí….., přičemž „na samou dřeň“ nejdou ani v jednom z těchto případů a snímek (v určitých fázích) působí poněkud necelistvě (roztříštěně), nicméně subjektivně (a rád) i s přihlédnutím k omezeným možnostem a příjemně civilnímu ústřednímu duu E. McGregor-E.Green za („prozatímních“)5* Uvidíme, co s tím udělá (několika)denní odstup (23.01.2012)