Stalingrad

Vilsmaier přespříliš odkazuje na myšlenku Remarqua (Na západní frontě klid) a mě to nevyhovuje. A to nejen díky tomu, že v každém případě se jedná o jiný světový konflikt. V první řadě mi vadí vykalkulovaná a v podstatě pouze kladná postava německého důstojníka von Witzlanda, rozumím pokusu poukázat na to, že ne všichni Němci byli nepřemýšlivé vraždící bestie, ale tím, že se z důstojníka udělá pouze klaďas si mé sympatie nezíská (mám rád komplikovanou psychologii postav). - Za další. I v prakticky pouze mužských filmech mám rád ženské postavy, obvykle jsou pro děj nějakým způsobem přínosné, což ovšem nemůžu říci zde o Irině (Hana Vávrová), která v každé scéně v níž se objevila působila jako pěst na oko. - Ovšem nejzásadnějším mínusem, který já ve filmu spatřuji je to, že pokud se Vilsmaier chtěl zaměřit především na psychologii postav a jejich protiválečné smýšlení, pocity a pohnutky, proč si nevybral jakoukoliv menší bitvu (nepochybuji, že by byla méně krutá, krvavá a zbytečná), ale proč rovnou sáhl po jedné z nejzásadnějších a největších bitev novodobé vojenské éry - Bitvu o Stalingrad ve které zahynulo přes dva miliony osob. Když o hrůznosti samotného konfliktu se něco málo dozvíme pouze díky počátečnímu a závěrečnému titulku. Ve filmu jako takovém vidíme pouze jednu tankovou bitvu o pěti šesti tancích proti pár zbídačeným pěšákům a jedno dobývání strategicky důležitého továrního komplexu. - Když k tomu navíc připočtu, že ani technická stránka není kdovíjak působivá na to, že se točilo v devadesátých letech a mnoho i o dvacet let starších snímků je mnohem promakanějších. - Někdo tu píše o tom, že film je působivější od amerických bratříčků v tom, že se soustředí na strach vojáků (voják se při bitvě strachy posere), rozklad morálky či nepatetické umírání (dělem rozpůlený voják). To vše je sice hezké, ale spíš můžu pochválit Vilsmaiera za to, že přečetl Remarquovo dílo a tyto scény aplikoval do svého filmu. - Vlastně se mi toho nelíbilo mnohem víc, počínaje mnohdy příšernými dialogy a konče nepříliš zvládnutým režijním vedením. - A závěrem. Jen kvůli tomu, že se na filmu podíleli také čeští tvůrci v čele s Karlem Heřmánkem nadhodnocovat nebudu. - 65% (08.12.2012)

Päťdesiat rokov od najväčšej bitky v dejinách nakrútili Nemci svoj pohľad na ňu. Na historický veľkofilm asi neboli peniaze a bolo naň aj neskoro. Namiesto toho sa Vilsmaier na malej vzorke nemeckých dôstojníkov a vojakov pokúsil ukázať ich videnie veľkej bitky. Nie vždy sa mu to darilo uveriteľným spôsobom. Viackrát som prevrátil oči nad myšlienkovými a obrazovými klišé, ktoré sa vo filme vyskytovali. Nadmerné množstvo epizód film zahltilo na úkor drobnokresby postáv a technické nedostatky ho odsunuli do šedivého priemeru. Možno to znie neuveriteľne, ale ja som sa pri tomto filme dosť nudil. A to by som sa pri dvojtísícom hodnotenom filme nemal. (12.01.2011)

Na Stalingradu je vidět, že jeho rozpočet sice smutně pošilhává po kamarádu ve zbrani Ryanovi, což vynikne hlavně v bojových scénách, ale téměř ve všem ostatním stojí nad ním. Ve Stalingradu není místo na sentiment, nejsou tu samí hrdinové, vojáci mají strach, selhávají. Boje v budovách jsou mnohem osobnější, nepřítel je často na dosah ruky a v nepřehledné situaci spácháte i tu nejhorší chybu. A postavy se vyvíjejí. Vojáci prožívají deziluzi, mění se v trosky fyzické i psychické. Rozklad morálky, těl, vojenského tělesa i jedince jde ruku v ruce. Nevím proč, ale z nějakého důvodu je západní filmová fronta jinačí než ta východní. Sice stejně krvavá, ale tak nějak hezčí. Vilsmaier, či spíše scénárista, si však jedno přikrášlení neodpustil. Páchají-li totiž Němci nějaká zvěrstva, nikdy to nejsou hlavní hrdinové. Ukázal nám, jak válka dělá z lidí trosky, ale neukázal nám, jak se rodí monstra. (15.09.2008)

Čistě německý náhled na východní frontu, díky čemuž není Stalingrad tak patetický, jak by mohl být, pokud by se ho ujali ruští soudruzi. Zároveň není tak ideologický, ani výlučně válečný. V první řadě přináší v celém běsnícím pekle projev lidskosti, což u někoho nepochybně vyvolá rozhořčení, protože jak je velmi dobře známo, lidskost nejde s Třetí říší úplně dohromady, obzvlášť pokud je řeč o Waffen SS, Einsatzgruppen a dalších mírumilovných skupinách. O této legendární bitvě vím prozatím poměrně málo, proto si netroufám hodnotit případné historické nepřesnosti, nicméně věřím, že vzhledem k podmínkám, v jakých se Němci nacházeli, probudily u některých ztracenou morálku a lidskost. Možná zazněly otázky tipu: ,,Za co to kurva vlastně bojujeme?", či ,,co jsme to udělali?". A o tom všem víceméně Stalingrad je a nejpůsobivěji to vyobrazí závěrečná scéna, která mi zůstane v paměti navždy. Depresivní, místy psychologická záležitost s velkou výpovědní hodnotou. (12.10.2009)

Paráda.....asi nejlepší válečný film, jaký sem viděl. Žádné americké sračky, kdy pomalu jeden voják porazí celou armádu. Tohle je tvrdá realita. Absolutní beznaděj. Bílé peklo. Osobně bych neměl nic proti tomu, kdyby němci natočili i nějaké své vítězné bitvy. Aspoň co se týka Afrika Korps by to nemuselo působit moc kontroverzně, ale rozumím, že tohle je opravdu hodně citlivá záležitost. (04.04.2006)