Polytechnika

Vizuálne naozaj veľmi silno precítené, tá čiernobiela vizualizácia ešte viac zvýraznila tú melanchóliu. Ale osobne som očakával, že v tom bude oveľa viac zvýraznený nejaký psychologický rozmer postáv. Z tohto pohľadu teda zavládlo trochu sklamanie, lebo okrem tej emočne vypätej atmosféry to postrádalo taký ten epický nádych, ktorý by dokázal vytvoriť oveľa konzistentnejšie dielo. Denis Villeneuve je pán režisér, no v tomto prípade mi tomu predsa len chýbali spomínané esencie. Ale inak dosť smutný a melancholický príbeh, no aj také žiaľ život prináša. (12.12.2014)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Rádoby dokumentární forma nezáživná, nemastná neslaná, což měl být nejspíš záměr, ale to už bych se radši podíval na klasický dokument. A ten černobílý obraz... Celý dětství jsem otráveně čuměl na černobílou bednu, takže tuhle pózu nepovažuju za žádný "umění", kór když se děj odehrává už v devětaosmdesátým. (19.01.2024)

Povedenější než Villeneuveovo hollywoodské Zmizení. U Polytechniky měl ještě volnou ruku a film je upřímnější, i když stále dost odosobněný, jako kdyby se režisér bál k hrdinům více přiblížit. Zajímavý byl pohled dvou uvěřitelných postav, které se octly jako oběti ve školním masakru, ale tyto postavy jsou načrtnuty stručně, takže k nim nelze nijak přilnout. Film je natočený černobíle. Působí syrově, ale stále se jaksi drží zpátky. V závěru tvůrce sáhla po vděčné pointě v koloběhu života, kdy se hrdinka rozhodne smrt spolužáků vynahradit novým životem. Nevím, jestli byla tato část smyšlená, ale po průhlednějším a bezpečnějším řešení režisér sáhnout nemohl. (27.10.2013)

Jemně a nevtíravě podaná krutost. Velké a pořád aktuální téma "školních vrahů" zcela bez řvavé sociální kritiky a ukazujícího prstu, bez velkých dramat a polopatických schémat. A přesně v tom tkví jeho síla, síla, která doslova drtí. Villeneuve mi svou intimní výpovědí silně připomínal asijské pojetí filmu, kde jsou násilí či zmiňovaná krutost častou součástí přirozeného běhu událostí, či to "nejlepší" ze Spielbergova Schindlerova seznamu jen bez použití barvy v jinak černobílém filmu. Depresivní procházka naštěstí končí nadějí: "Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." Nikdy bych neřekl, že já, milovník špatných konců, tohle uvítám. On to ale psal sám život, tak zřejmě proto. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.10.2015)