Odcházení

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Za posledních pár dnů se o Odcházení napsala spousta blbostí. Většina z nich měla společného jmenovatele: Primitivní a apriorní odsouzení díla na základě autorova jména. Nechápu, kde se v lidech bere tak patologická nenávist, že jsou schopni se pro Havlovo iluzorní zesměšnění i registrovat na csfd, aby mohli pár dnů před premiérou (tedy aniž ho viděli) dát filmu nelítostný odpad! Unavuje mě to... Milicionáři imagologů se opět sešikovali, aby "humanitárnímu bombardérovi" ukázali zač je toho loket. V Odcházení je viděna nesmyslná slátanina, ale ten vyfabulovaný pojem jakož i celá víra v rovnici "symbol doby = zlo doby", jsou brány téměř jako axiom. Kolik těch odpadistů v komentářích pode mnou dokáže na okamžik rozlišit své přesvědčení a umělecké dílo? Kolik z nich v životě slyšelo o Králi Learovi či Višňovém sadu, vidělo předchozí autorovu hru nebo četlo nějaký esej? To se najednou rojí vzdělanců a arbitrů umění... Odcházení není nejlepší Havlova hra, ale je aktuální. Ve vrstevnatém textu je ukryta poměrně zdařilá reflexe a kritika nejen doby, ale i komunikačních mechanismů. Vyprázdněnost slov, banálnost, bulvarizace myšlení, absurdita... Témata jako stvořená pro absurdní divadlo, absurdní film... Havel v těchto tématech nevyniká originalitou, ale jeho významný přínos je v zprostředkování poučeného pohledu z mocenských pozic. Ovšem v Odcházení rozhodně nelze spatřovat primitivní symboliku Havel = Rieger, Klein = Klaus! Tato rovnítka vůbec neplatí; vždyť postavy jsou v mnohých rysech svým domělým předobrazům naprosto protikladné. Nehledě na to, že autor očividně vyjadřuje svůj distanc vložením svého jména do Riegrových úst. Havel jako režisér je zajímavý: je netknutý filmařskými trendy a netrpí rutinou. Má několik zajímavých nápadů a dokáže spojit grotesknost s těžce existenciálními myšlenkami (odcházení vs. neschopnost odejít), aby přitom vše drželo celistvý tvar. Podařilo se mu vytvořit zajímavou klaustrofobickou atmosféru. Postavy jsou plny obav, napjatého očekávání, odhalují se a... opakují! Herci celkem zvládli i požadavek "nepitvořit" se, který dramatik v libretu doporučil režisérovi. Z filmu je cítit typický nadhled a sebeironie, která je však ne moc štastně akcentovaná závěrečným Havlovým cameem. Velmi podstatnou složkou je kamera a hudba. Nemyslím si, že by film trpěl přílišnou divadelností, a zajímavá kamera na tom má velký podíl. Odcházení není vynikající film, ale je to dobrý debut a zajímavá interpretace zajímavé hry. (3 a 1/2 *) (26.03.2011)

Pravdu o Havlovi zná každý, kdo jí vědět chce. Přesto jsem se snažil odpoutat od svého negativního názoru na bývalého prezidenta a soudit film jako takový. Vzhledem k tomu, že se mi to často daří u Toma Cruise, myslím, že se mi to povedlo. :D A došel jsem k názoru, že je to nehorázně nehorázná sračka. Chvilku jsem se na to snažil dívat jako na obhajobu sebe sama a sebeironickou glosu svého politického života. To nešlo. Pak jsem v tom zkoušel vidět vyřizování si účtů se svým nástupcem Václavem VI. Všechnovím. To taky nešlo. No a potom jsem to radši vypnul a šel si prohlížet fotky v kalendáři. Mizerný dramatik, mizerný politik, mizerný režisér. (09.02.2012)

Vašku, a jinak jsi netrpěl žádnou duševní chorobou? Nepřipadá mně úplně v pohodě, co jsi stvořil ještě, než si se odebral na věčnost. Surrealistické a bizarní dílo o stavu naší společnosti nebo záměrně absurdní politickou frašku. Od každého trochu, dalo by se napsat. Jenže vzniká rozpor, proč na to jít oklikou, a když chceš kritizovat totalitní režimy, proč najednou skrytě a formou metafor. Když se podívám na tu hereckou sestavu, tak nepřekvapí v ničem. Samý antikomunista nebo disident, co si chce zchladit nervy, jak hrozně za "totáče" trpěl. Nedodá, že za daného režimu dělali hovno, seděli s kafem a cigaretou u stolu, psali o píčovinách a kopali se nudou do prdele. To byl šílený odboj, panečku. Jenže v současnosti bych už přišel poněkud s lepším zpracováním, než je jen kopání do "chcíplé mrtvoly". Film pochopitelně vypadá po vizuální stránce dobře, jenže zkuste se zaposlouchat do dialogů, jejichž bizarní přesah, například u Havlové, je až nesnesitelně prázdný. S prázdným a vyčpělým obsahem dobrý film nenatočíš. Vašek na to nebral zřetel a hrozí tak Odcházení z kina a od televizních obrazovek. V takové slátanině opravdu nehodlám hledat odkazy, a kdybych je našel, jsou akorát dobré na obrazné vytření zadku. Doba je jinde, nejsou lidi, kteří by na to byli zvědaví. 20% (07.05.2012)

Otrasný film. Tematizuje totiž politiku a jej reflexiu optikou odchádzajúceho týpka. Jeho sebairónia a nadhľad je len tupá obhajoba vlastného fungovania v politike. Výsledkom je poznanie, že po ňom prichádzajú ešte horší následníci. Pripomína to dokument o Gorbačovovi, komentujúcom vlastné zlyhania. Na Jeľcinovi nenechal suchú niť, hodnotiac ho ako lúpežníka, ožrana a mamonára aj s jeho súputníkmi. Gorbačov tam pôsobil ako boľševický chuj. Odchádzanie je hraný film, no vyjadruje zhruba to isté. Zaoberanie sa ega samým sebou. Hóch intelektuálske a nadnesené. Bez skutočnej témy - ak za tému nerátame pojem "osobnosť politika". To je ale oxymoron (= prívlastok v rozpore s významom podst. mena; príklad: živá mŕtvola). Avšak nik z tých, kto patril kedysi medzi skvelých umelcov (a Václav Havel bol počas socialisticej ČSSR dobrým dramatikom) po prijatí reálnej politickej funkcie už nebol schopný umeleckej tvorby. Úroveň umeleckých pokusov expolitikov klesá vždy pod bod mrazu. Rovnako to platí o Vaškovi, jeho divadelnej hre aj filme. Hovnový smrad politiky sa vyvetrať nijako nedá a zasmrádza aj to, čo kedysi bolo možné nazývať umením. (20.12.2013)