Indiana Jones a Nástroj osudu

Poslední rozloučení s mužem, kterému žádná poušť nebyla moc žhavá, žádná džungle moc hluboká a žádná hrobka neproniknutelná. Kritický i finanční neúspěch značí, že vzpomínání na staré časy se už nosí v úplně jiné podobě než dříve a nekonečná nostalgie nemůže fungovat. Na mě ano, protože každá narážka na předchozí díly ve mně zavibrovala na správném místě a opravdu vážné momenty, které Forda nechávají hrát minimalisticky a přitom až tíživě dokonale, zaklínají dějové i divácké oblouky trvající několik dekád. Netvrdím, že jde o bezchybný díl, protože po brilantním úvodu se děj kolem průvodu povážlivě zastaví a naplno odbrzdí až v poslední třetině. Tam je nám ale darováno tolik překvapení kombinovaných s klasickým hollywoodským spektáklem, že se mi na výtky k předchozím minutám ani vzpomínat nechce. Pocit loučení s nejprvotnější podobou Indiana Jonese je tak hořký, protože mám najednou pocit, že pět dobrodružství je málo a vědomí, že jde o konec úmyslný, mi příliš nepomáhá. Zůstávají zavřená vrátka a kvalitní dobrodružný film, jakých v takhle upřímné podobě nezbývá mnoho. (07.07.2023)

Ač jsem si to velmi přál, tak ani podruhé rozlučka s Indym nedopadla podle mých představ a kvalitativní přiblížení k původní trilogii Nástroj osudu nepřipomíná ani náhodou. Co mě na filmu nejvíce rušilo nebylo světe div se digitální omlazení Indyho, ale akční scény toho starého. Jsou rychlé, nepřehledné a ještě k tomu trpí pod digitálním marastem. Tedy Indy schytal téměř všechny choroby, kterými trpí současná blokbusterová produkce. Z akce si nebudu pamatovat prakticky nic. Ta v ulicích Maroka připomíná naspídované Mission Impossible (bože Indymu je 70!) a ta podmořská jako by z oka vypadla Bondovkám. Když si vzpomenu na Jonese, když běhal po cirkusovém vlaku v Křížové výpravě nebo na důlní vozíky z Chrámu zkázy, začne mě být opravdu až nevolno. Jedinou fajn akční scénou tedy zůstává ta úvodní, bohužel se odehrává z praktických důvodů v noci. Ve filmu mě potěšily nové postavy. Ženský sidekick je fajn a malý kluk rozhodně nic nezkazil. Úplně zbytečně se vyskytne Salah. Tenhle fanservis mě štval už v nových Star Wars. Kdy je potřeba do zemdlení vytahovat odkazy na staré díly. Záporáka jsem si užil. Mikkelsena mám obecně rád. PS: Na závěr bych jen dodal, že rok 2023 je pro mě zatím ve znamení, až na drobné vyjímky, totálně průměrných velkorozpočtových filmů, na které si časem vůbec nikdo nevzpomene. Všechny mají stejné poznávací znaky: přepálenou nepřehlednou digitální akci, digitální kulisy a hlavně nezajímavý příběh. PS2: Kdo čeká že počáteční logo Paramountou projde další zajímavou transformací bude podobně jako já zhnusen škaredou Disney znělkou. Nedá se nic dělat, ale Myšák dokázal pohřbít další oblíbenou legendární značku. 60% (02.10.2023)

Solidní dobrodružný blockbuster? Ale jo. Důstojná rozlučka s největším dobrodruhem, který kdy brázdil po filmových plátnech? Určitě ne.... Kdyby se skutečně jednalo o plnohodnotnou rozlučku se vší parádou, konala by se za účasti Ke Huy Quana, Shii LaBeoufa a Karen Allen. Namísto toho tak děj sleduje deprimovanýho osamocenýho dědu, kterej se shodou náhod zamotává do kolotoče intrik a rádoby zběsilé honby za (hihahohahi) strojem času. Ačkoliv se režie chopil pardál James Mangold, který prakticky ještě nenatočil žádný špatný film [Logan a Ford vs. Ferrari budiž důkazem], absence onoho Spielbergovského kouzla je zde dost tristně znatelná, tudíž je vše [a to zcela paradoxně] natočeno až skoro bezduchým způsobem. Fakt nemám sebemenší ponětí čím to je, ale po celou dobu sledování mě neustále doprovázel dost nepříjemný pocit toho, že zde chybí jakákoliv atraktivita a poutavost, a že vše působí strašně uměle a prázdně. Hra na nostalgii taky nefunguje, no a scénář obsahuje dost děr v narativní kauzalitě a logických chyb, který degradují celý příběh na hloupoučkou blbinku. Jenže hlavní problém Dial of Destiny spočívá v tom, že zde výrazně chybí signifikantní rysy předchozích filmů: energický drive, nápaditost, hravost, exotický lokace [takřka polovina děje se odehrává ve vlaku a pak v New Yorku], praktický efekty a dechberoucí kaskadérský triky, ale dokonce i strhující hudební doprovod Johna Williamse není tak strhující. Zkrátka, chybí tomu osobnost. Dokonce tomu chybí i to, v čem spočívalo to nezaměnitelný kouzlo předchozích filmů – tedy inovativní využívání klišé, tropů a motivů dobrodružného žánru [honička v Maroku budiž světlou výjimkou] – takže z celý zápletky vůbec nejde cítit ten eskapistický pocit dobrodružství, díky němuž je celá tetralogie natolik milovaná.... Je tedy dost smutný se loučit s touto filmovou legendou s vědomím, že svého pomyslného vrcholu se dočkala už v roce 2008 s Královstvím křišťálové lebky, čímž se měla rozloučit už tehdy. Hodně tak zamrzí, že franšíza, která v podstatě etablovala žánr dobrodružných filmů na piedestal hollywoodské zábavy, a s níž vyrůstala valná většina cinefilů a filmových fanoušků, končí bez svého tatíčka Spielberga, na relativně průměrný notě, a prakticky bez happy endu. A to mi dost láme srdíčko. (28.07.2023)

Poslední dílek skládačky nedal vydechnout. Řetězec akcí, brilantních nápadů a velké srdce na stříbrném podnose s tou nejupřímnější snahou diváka potěšit. A já jsem potěšená byla. Indy je legenda. Ikona. Láme mi srdce, že už je konec. Výtky vezdejší jsou v tomto případě na vodě, je to kult a Mangold dostál důstojnému rozloučení. Je borec, o Fordovi nemluvě. Špičkový biják a kdo to nepochopil, nezaslouží si ho. (03.07.2023)

Už asi dvě hodiny mi v hlavě zní ta slavná melodie od Johna Williamse. A ne proto, že bych si pátého Indyho tak užil, spíš kvůli tomu, že mám chuť pustit si první tří díly. Pětku už si nepustím nikdy, tím jsem si téměř jistý. On to není úplně špatný film, což se dalo říct i o čtyřce, ale prostě tam „to“ není. Nového Indyho hodně táhne Harrison Ford a snaží se opravdu ze všech sil, jenže na to zůstal sám. Nohy mu podráží vlastně téměř všechno ostatní. Pátý Indy je vizuálně nehezký a v některých momentech regulérně odpudivý, hlavně má však nudný příběh plný nudných postav a především záporáci jsou partou nezajímavých bambulů, z nichž nejde strach a Mads Mikkelsen se celou dobu tváří, že začne za půl minuty brečet. Samotné hledání pokladu vedoucí k hodně divnému (a ještě o něco ošklivějšímu) finále se navíc skládá především z rutinních honiček, protože někomu došlo, že nemůže nechat osmdesátiletého Forda pobíhat po place a dělat akční vylomeniny. Mangold to všechno režíruje beze snahy o invenci a výsledkem je přinejlepším obstojné řemeslo někde na úrovní dvojky Lovců pokladů a malý kousek nad Uncharted, což pro tuhle sérii rozhodně není pochvala. Chybí tomu styl, nápaditost a očividná radost, která provázela první tři a částečně vlastně i čtvrtý díl. Produkt bez duše. (28.06.2023)