Kawasakiho ruže

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (08.06.2010)

A máme tu další variaci na choulostivé téma naší historie. Tentokrát pod záštitou předního českého režiséra Jana Hřebejka a vynikajícího scénaristy Petra Jarchovského. Musím přiznat, že film si mě získal především díky velmi rozumné metráži, již naznačenému skvělému scénáři, velmi vkusně zvolené hudbě a famóznímu výkonu Daniely Kovářové. Ta snad jakoby s přibývajícím věkem rozkvétala, její hra očí mi nejednou přivodila mrazení v zádech. Nenalezl jsem větších slabin, přeji Janu Hřebejkovi pokračující režisérský růst. (24.02.2010)

Film vyčnívá brilantní režií a přesnými hereckými výkony, ale nikoliv příběhem. O tom, že Stbáci byli sice svině, ale taky jen lidi, stejně jako ti co jim donášeli a bla...bla...bla...Snímků podobného ražení se po revoluci vyrojilo víc než dost a Kawasakiho růže rozhodně patří mezi ty lepší. Pravdou zůstává, že se mě film nijak zásadně nedotkl a místy mě i nudil. Nedivím se, že Kawasaki boduje na různých festivalech, protože vypadá opravdu světově. Bohužel, jen vypadá. (12.03.2010)

Upřímně musím říct, že jsem pomalu začal Hřebejka odepisovat. Ostatně od Musíme si pomáhat nenatočil nic, co bych já ohodnotil plným počtem. Ale pak jsem si pustil Kawasakiho růži a oněměl jsem… Tohle je bez nadsázky geniální film. Hřebejk se opět vrací na vrchol s palčivým tématem, které i dnes, po více než 20 letech, nechává málokoho, kdo v té době tenkrát žil, chladným. Kawasakiho růže je hereckým koncerte Daniely Kolářové (její scéna obhajoby manžela… mít klobouk, tak hluboce smeknu) a Martina Huby. Jeho postava doktora, který dostává vyznamenání, ale zároveň se přijde na to, že i on, bojovník proti režimu, pomáhal StB, je dokonale propracovaná. Stejně jako celý film. Nejvíce se mi líbilo, jak snímek staví do stejné roviny dvě otázky, které zde až nepříjemně souvisí. "Dokážeme se vyrovnat se svou minulostí?" a "Dokážeme se vyrovnat hlavně sami se sebou?" Pane Hřebejku, ještě jednou se vám omlouvám a tleskám. Do oscarového klání je tento snímek poslán právem, snad členové akademie ocení vaší snahu… (11.10.2010)