Kawasakiho ruže

Po šíleně otravné a hloupé Krásce a unyle prázdném Medvídkovi asi na Hřebejka sedla můza a v řadě si švihnul tři podařené kousky. A zatímco Nestyda byl silně vieweghoidní, tudíž pro ženský, U mě dobrý nečekaně polívkově vtipné, je Kawasakiho růže prosmutnělá od začátku do konce. Téma je silné, až praští, historie je stále otevřená a ještě dlouho bude, a dokud budou lidé vzpomínat, nedá se na to nemyslet. A i když je zlo skryté v minulosti a vráskách usměvavých starců, je to stále zlo! (12.05.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Hřebejk sice honí hned dva ocasy najednou (milostný trojúhelník, udavač StB), jenže ani v jednom případě nedojde k ejakulaci, což je většinou bráno jako velký neúspěch, nemám pravdu? Film chladný jako psí čumák, stojící na pseudointelektuálních žvástech a sázející pouze na mrazivou auru bývalého režimu. Ne, to skutečně nestačí. Herci jsou naštěstí dirigování perfektně, o to více mrzí angažování ochotníka Mikulčíka, Po technické stránce to je také téměř dokonalé, obsahově však znovu prázdné. Jarchovský má opravdu těžkou krizi. Tohle měl být Hřebejkův životní projekt? (17.11.2014)

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)

Pravděpodobně nejupřímnější český film za několik let. Pod pozlátkovým obrazem, blyštícím se téměř bezchybnou stylistickou režií se ukrývá tolik dechberoucích dialogů a monologů, že jsem téměř nestačil popadat dech. Jestli se Hřebejkovi něco povedlo na výbornou, tak je to přirozená realističnost všech postav. Ty v sobě mají nejen mnoho "dobrého", ale i naturalisticky "zlého", a žádná bytost na plátně zde není černobílá. Naopak, takovou paletu barev jsem na evropské poměry doposud nezažil. Výborná selekce herců. Scéna matky s dcerou v lesíku byla hodně silná, zapamatováníhodný je také hořkosladký konec. Drama jako vyšité (od režiséra převážně komedií to byl odvážný krok), na jaké nezapomenu, a jež doprovází onen zvláštní pocit, že i když je nadprůměrné kvality, do nebes jej vynášet nebudu. Líbilo moc, ale něco chybí. Napodruhé snad zjistím, co. (16.01.2010)