O kapitalizme s láskou

"Úprimne verím, že bankovníctvo je NEBEZPEČNEJŠIE než stála armáda" - Thomas Jefferson, 1816´. Tento dokument bol natočený v roku 2009. Či už tomu veríte, veríme, alebo nie. Ubehlo päť rokov a aj na malom slovensku máme americký "sen" o kapitalizme, ktorý okráda ľudí. Pomaličky, ale isto sa vďaka systému bánk oddeľuje stredná vrstva od bohatej, čím vznikajú dve základné - POOR and RICH. Jeden z dokumentov, ktorý by mala RTVS odvysielať v hlavnom vysielacom čase, aby sa ľud konečne prebudil, lebo zo západu, za dverami, neklope pozlátené prasiatko, ale nenažratý vlk, ktorý nám VŠETKÝM, okrem "vyvolených" (a to nemyslím tých z JOJ) - odhryzne hlavy. Michael Moore opäť špára tam kam "nemá". Rodiny, ktoré prišli o svoje domovi vďaka nevýhodným hypotékam. Veľké firmy, ktoré bohatnú na poistkách za úmrtia svojich zamestnancov. A nakoniec, "najkrajšie" odhalenie poctaty fungovania slávnej "hazardnej hry" na Wall Street. (01.02.2014)

Michael Moore si nepochybně spoustu informací dokresluje a manipuluje s nima. Mnohdy si taky onanuje svoje levicově intelektuální ego, směruje své postavy do názorů které chce slyšet a je až trestuhodné jednostanný. Přesto, to co se snaží říkát a komu se to snaží říkat stojí za to. O kapitalismu s láskou není nic korektního (ostatně jak už jsme u Moora zvyklý). Zato člověka váźně praští do hlavy a je to taková správná lečba šokem. Já jsem pro a obdivuju lidi co jdou proti proudu a snaží se do zavedených (špatných) konvencí vnést zlepšení. A přesně o tom tenhle snímek je. Is this the United States Congress, or the board of directors of Goldman Sachs? (08.04.2010)

Na Moora hodně složitý dokument a naprosto neuznávám tvrzení některých zde, že by dokázal zmanipulovat nemyslící stádo. Některé perličky stáli za to: U scény Ježíše jako kapitalisty jsem se musel smát. U Moora je potřeba vnímat zejména detaily a nenechat se ovládnout celkovým vyzněním. Revolta vůči bankám samozřejmě opravdu nezačala i když se nám to Moore snaží vnutit, smutné příběhy lidí točící se kolem hamyžnosti jiných a plýtvání státu, který vráží do nenažraných bank miliardy a vůbec se neptá jak s nimi naložili jsou zcela jistě pravdivé. A už kvuli tomuto upozorňování na nepravosti je Michael Moore dnes v Americe nezastupitelný. (15.03.2010)

Mám rád filmy Michaela Moora, v lecčems s ním souhlasím, rád bych s ním prováděl občanská zatčení nejhamižnějších zmetků a jezdil obrněným vozem pro peníze do bank, ale do boje se systémem po jeho boku nepůjdu. Prvních dvacet let života mi totiž klíny do hlavy vrážela socialistická propaganda, dalších dvacet let činí totéž ta kapitalistická a já jsem tak nějak dospěl k názoru, že každá dobrá myšlenka bude ve finále láskyplně zneužita k něčímu obohacení, čímž pro mě ztrácí smysl za ni bojovat. To se radši pobavím u kapitalistické lovestory, která sice patří ke slabším Mooreovým počinům, ale pro mne má stále obstojné kouzlo. (03.10.2011)

Zásadní slabinou argumentační struktury tohoto dokumentu (možná by se patřilo dát v tomo případě kategorii do uvozovek) je mnohými zde již zmiňovaná Svatá trojice - jednostrannost, minimální nadhled a nadužívání emocí, ale s tím se u Moorea nedá nepočítat. Tohle se, nicméně, týká především případů, kdy MM vyrazí do ulic, mezi obyčejné lidi s jejich srdceryvnými příběhy o tom, že si nedokázali spočítat, že kvůli vysokům úrokům nebudou za několik let schopni splácet hypotéku (to mi jich jako má být líto?) (a propos v USA se opravdu nedá normálně žít, studovat a pracovat bez toho, aby si člověk vzal aspoň jednu půjčku? No to mě pos**er.). Kromě toho jsou zde ale předkládána i poměrně zajímavá fakta poukazující na to, že pro jisté (ano, většinou nadnárodní) společnosti člověk přestává být člověkem, ale je pouhou položkou přinášející zisk, což sice není nijak převratný objev, ale občasné připomenutí neuškodí. Občasné připomenutí, případně posílení odborů a větší angažovanost pracovníků - v této oblasti by se Kapitalismus dal považovat i za celkem smysluplnou agitku. Ano, s tímhle jít mezi obyčejné lidi a ne s tím, ať si nezodpovědně napůjčují dolárky za lichvářský úrok a pak odmítnou nést zodpovědnost. Poměrně solidně - rozuměj v rámci možností objektivně, jakkoliv s nezbytnou estrádou - je zde rovněž rozpitvána státní finanční pomoc krachujícímu Wall Streetu, jejíž schválení Kongresem je zde bráno coby vítězství lobby bank a realitních makléřů a vůbec všeho toho shnilého a odporně bohatého, co produkuje kapitalismus. Nelze se ovšem ani v nejmenším divit, že někdo by rád věděl, kam se ty peníze vlastně poděly, jakkoliv je představa, že stačí si pro ně přijet s náklaďákem ("Já je zavezu zpátky do státní pokladny, fakt, slibuju!") übernaivní. Totiž byla by, pokud by se to nebralo jenom jako další šaškárna, či lépe řečeno provokace. A tak nějak se nemůžu ubránit dojmu, že když něco zesměšňuju, tak nad tím musím mít co? Nadhled... Ještě něco málo k hudebnímu doprovodu - no mezi všemi těmi srdcervoucími šlágry chyběla snad už jenom Beethovenova Měsíční sonáta. Tolik cukru a tolik biče - tomu se občas říká i kýč. (11.05.2010)