Modlitby za Bobbyho

Také se mi nelíbilo televizní zpracování, které se snaží celý film degradovat na laciné dílo, ale přesto je dobře, že něco podobného vzniklo. Protože stále existuje příliš mnoho lidí, co se slepě oddávají náboženství a blahořečí je pro jejich údajné nabádání k dobru a lásce, ale pro samé recitování svatých knih zapomínají sami přemýšlet a vnímat lidi kolem sebe a skutečně se snažit dobro a lásku šířit. K tomu, aby si uvědomili, co je vlastně správné, je bohužel někdy přiměje jen podobná tragédie, když už je pozdě cokoli napravit. Snad filmy jako je tento alespoň trochu přispějí k tomu, aby si to někteří uvědomili včas. (07.07.2014)

Ještě než jsem ho pustil, věděl jsem, že hodnocení bude složité. A výsledkem je hodnocení teprve 4 dny po shlédnutí. 1* za první třetinu filmu. Zbytek je zcela zavádějící, tedy odpad. Podle Bible to JE zvrácenost. Ani mnozí alkoholici si nemohou pomoct, což ale neznamená, že je v tom mám podporovat. Myslím, že se cítí zhruba stejně - třeba chtějí, ale nemohou ven... Zásadní věc ale je rozhodnout se. Tato matka, aby se nezbláznila z myšlenky, že Bobby s ní nebude v nebi udělala kompromis se světem. Nemám nic proti těmto lidem. Jen stejně jako alkoholici potřebují pomoc... (jó, film jsem viděl a pochopil, přesto si za tím stojím - sám řekl že se rozhodl. Věděl že špatně, ale rozhodl se.) (22.09.2012)

Ripleyová vyměnila plamenomet za bibli a vydala se do lítého boje proti homosexualitě, aby na samotném konci stanula jako vítězoslavná bojovnice na straně proti níž, tak úpěnlivě bojovala. Z podkrovního pokojíku už pak nevyskakují facehuggeři, ale přízrak minulosti vystavěný z vlastních chyb odrážejících se v nepochopení. Televizní film, který se své škatulky nezbaví coby tradiční americké drama, které v dnešní době osloví už jen málokoho. Byť neaktuální látka zásluhou Sigourney Weaver dorostla do nadstandartních rozměrů. (19.05.2010)

Prayers for Bobby pro mě bylo obrovské překvapení. Samozřejmě jsem o nominacích na Zlaté globy věděl, stejně jsem k filmu přistupoval s určitým despektem. Zbytečně. Film je neuvěřitelně napěchován emocemi, které se mnou cca ve druhé třetině cloumaly ze strany na stranu. Takovýhle direkt jsem si od Russella Mulcahyho nepředstavoval (viz jeho sice překvapivě koukatelný Resident Evil 3, ale to je úplně jiný žánr). Obsazení většinou neokoukanými tvářemi vyšlo a díky tomu se mi podařilo ponořit se do nitra dění jako již dlouho ne. Sigourney samozřejmě nezklamala a její nominaci naprosto chápu, nenáviděl jsem ji téměř celý film a nejraději bych ji uškrtil vlastníma rukama. V současné době se filmy, zaměřující se na 4% tématiku, moc netočí. Když ano, tak o nich nikdo neví. Já sám tohle téma nějak extra nevyhledávám, tady však mé emoce dostaly pořádně zabrat. Já byl spokojen a jsem zvědav na ostatní nominanty. (10.01.2010)

Takové měšťácké kýče ze mě dělají homofóba. Při pohledu na nejen zdejší hodnocení a vůbec recepci filmu musím uznat, že by si tento přeceňovaný televizák zasloužil (sociologickou) studii, která by se zabývala tím, proč pozitivní emocionální odezvy dosahují i diváci, kteří nejsou bigotními Američany, kteří uvízli na počátku 80. let. Moje hodnocení je tak spíše dáno postoji (nepovažuji v současnosti homosexualitu za něco, co by potřebovalo být "opsravedlňováno" jako zcela normální věc), protože formální stránka podporuje banální a zpátečnický význam. Nemyslím si, že je správně, když je drama o černobílém vidění světa vystavěno na očividných dichotomiích, z nichž se nevybočí ani v závěru. Jako divák mám navíc problém s tím, když jsou ze mě emoce dolovány velice prvoplávým způsobem, zde akumulativní gradující montáží a posílením hudební stopy. Nelze se odvolávat na biografičnost, jelikož z fotografie opravdových předobrazů při srovnání s jejich hereckými představiteli vyplyne, že jde především o psí oči a dojímání se, protože skutečný Bobby byl sportovnějšího a mužnějšího vzezření. Oceňuji ale formu uzpůsobenou vnímání titulního hrdiny a herecký výkon Sigourney Weaverové, která z ploše napsané fanatičky dokázala udělat živoucí a dýchající postavu, vůči které lze dokonce pociťovat i určitou formu empatie. Ke katarzi jsem ovšem - na rozdíl od její rodiny a valné většiny zdejších hodnotících - nedospěl, jelikož jsem myšlenkově neustrnul v předcházejících dekádách. (26.09.2010)