Modlitby za Bobbyho

„I know now, why God didn´t heal Bobby. He didn´t heal him, because…there was nothing wrong with him. I did this, I killed my son.“ Mezi queer filmy se semtam mihne dílko koketující s kontrastem náboženství a homosexuality, ale zatím jsem měl tu smůlu zhlédnout z tohoto rance kousky, které nakonec zůstaly jen červenou knihovnou, nebo…červenou knihovnou. Prayers for Bobby je konečně film, který se lidským způsobem vyrovnal s touto ožehavou látkou. V centru dění není samotný Bobby, nýbrž jeho slepě věřící matka, která není schopna akceptovat jeho orientaci, což vede k tragédii a následnému vyrovnávání se s ní. Ač se jedná o televizní film se všemi jeho klasickými neduhy, herecké výkony byly na výborné úrovni, což bylo hlavně znát v emočně vypjatých momentech filmu. A nutno podotknout, že jich bylo nemálo. Zejména pak zazářila ústřední dvojice Sigourney Weaver, jež byla po zásluze za svůj výkon nominována na Zlatý Globus, a Ryan Kelley. No a výpovědní hodnota snímku, jehož téma je aktuální i dnes? K nezaplacení. 90% (13.02.2010)

Tenhle film byl pro moje oči jako jedna obrovská nakrájená cibule.. Nikdy jsem nechápala, proč lidi odsuzují homosexuály. Některým je to divné, některým to možná přijde nechutné, mně osobně se zase nelíbí takoví lidé, kteří jiné odsuzují jenom proto, že jsou na něco zvyklí a plní předsudků. Ale tady byla hlavním problémem víra.. Fanatická víra, která nedovolila matce syna pochopit. Je škoda, že si svoji chybu uvědomila až po jeho smrti, no, alespoň pak dokázala podpořit mnoho dalších gayů na cestě k jejich svobodě. Moc zajímavá je scéna, kdy se Mary "dohaduje" s reverendem o pasážích z bible - dokazuje to, že stačí jen trochu otevřít mysl a vyložit si některé věci i z jiné strany.. Tento film bych pustila těm blbečkům, kteří si z gayů dělají srandu. Ale vlastně jsou to blbečci, takže by jim to stejně nepomohlo.. (08.12.2011)

Jsou filmy, které mají hvězdné obsazení a uznávaného režiséra, mají ohromnou návštěvnost v kinech a vydělají plno peněz... A pak se třeba náhle objeví nenápadný TV film, který smete všechny "velké filmy" a najednou slova nestačí. Velmi emotivní drama, neskutečně přesvědčivá S. Weaver a výborné po všech stránkách. (22.06.2012)

Je li vaše matka ortodoxní kudlanka mající na všechno v rukávu nějaký ten veršík z evangelia, můžete na trochu té teplé, živočišné kolonoskopie rychle zapomenout. Svěříte se jí, že jste mladistvý gay a ona okamžitě vytáhne na kruciátu za vaše odbuznění. Když se jí však tu bukvici z vaší makovice nepodaří vyrecitovat ani sáhodlouhým seznamem mrtvých apoštolů, následovaným házenkářskými výsledky, pošle vás tam, kam jste vždy toužil. Do prdele. Teda vlastně do Portlandu. K sestřenici. Konečně můžete volně píchat. Teda vlastně dýchat. Nový, fešný kolík z liberální rodiny kontra katechistická výchova a ztráta maminky jako mentálního guru vám však v hlavě způsobí hormonální moulinex, až si z toho zaplachtíte z mostu. Mamá je zdrcená! Homosebevrah!! Noční můra všech katolíků, permanentka to hell!! I já jsem zdrcen! Ripleyová - Neripleyová, začíná pravá televizní, nízkorozpočtová nuda (ale čtyřkám asi kapesník zvlhne). Jak správná kudlanka vyřeší morální dilema? No snaží se přece najít nějaký ten ospravedlňující házenkářský výsledek. Prudí místní flanďáky tak dlouho, až jí z toho "hrábne" a nalezne evangelium všech evangelií: Selský rozum 1.1! Ten jí řekne, že vlastně vždycky toužila podporovat homokarnevaly. Čert vem Bibli... (05.03.2010)

Jak snadno se hlava nehlava bojuje se světem za štěstí nejbližších či za svoje vlastní... Ale největší a nejtěžší boj se vždycky odehrává na vlastním bitevním poli- v boji sama se sebou. Tak výborná Sigurney, celoživotní to bojovnice tělem i duší, nejdříve bojovala za rodinu, za pověst, za syna, až se skrze obrovský smutek a zmatek mohla utkat sama se sebou, aby se poté opět pustila do dalšího boje, tentorkát za pochopení a práva pro homosexuály. Krásně vylíčená psychologie postav, ačkoli možná někdo namítne, že jsou to klišé. Já si o klišé v podobných filmech o lásce a vztazích a celkově o životě myslím, že prakticky všechno, co prožíváme, se dá nazvat klišé a nemá smysl si na to nějak dvakrát stěžovat, má-li film být ze života. Je to ke konci dojemný, což mi nevadí, protože to má jakýsi smysl (a už dlouho jsem u filmu neslzela, tak to projednou vydržím :)) (05.01.2014)