Hrbáč

Staršie spracovanie s Maraisom si už presne nepamätám, ale toto novšie mi prišlo dobrodružnejšie a akčnejšie. Tu výhody viacmenej ale končia. Napriek dlhej stopáži je dej veľakrát skratkovitý, s nedotiahnutými scénami a niekoľkými nelogizmami. Hlavný hrdina nestarne, 16-ročná dcéra nemá problém s incestom, keď sa zaľúbi do svojho domnelého otca, predvádza násilný cvik s mečom, aj keď nikdy nešermovala. Spočiatku je prítomný humor, ktorý mi do takého filmu nepasuje, neskôr je ho už menej. A vzťahy medzi postavami mi prišli málo vierohodné. Napriek tomu si divák asi najviac zapamätá dobrodružný dej a telenovelovské vyvrcholenie. (02.12.2020)

Či je Lagardére rovnako populárny ako Christo je na polemiku. Peknú, pretože víťazia obaja, a ja, pohrúžený do ozaj výborne napísanému príbehu, nemôžem minúť akékoľvek spracovanie. Vedomosť o tomto snímku som nemal, no upútavka na ČT2 zapôsobila a utekal som domov, aby som stihol perfektného Auetila, šialeného Pereza a pre mňa skvelého bezokého. V podstate len záporák pôsobí ako s fantasy, je však na niektorých miestach správne, ba až čudne šibnutý, chorý, úlisný, úchylný, zákerný. Skladbu Hrbáča možno postaviť iba na troch elementoch. Herci prepožičiavajúci charakter postavám (skvelá francúzska prehliadka), šerm a súboje a udržanie dobrodružnosti príbehu. Nešlo o orgastické vyvrcholenia, avšak všetko sedelo v príjemne pozerateľnom štýle, takmer vždy okorenené skvelou choreografiou súbojov. Excelentné bolo zasadenie časti vysoko do hôr. Sneh pôsobí až radostne, infantilne. Istý De Broca mi v konečnom dôsledku naservíroval poctivú francúzsku kinematografiu, ktorá nikde netlačí, ale úctyhodne pokojne kráča k potešeniu diváka. (18.01.2012)

Tahle verze se mi (i pro mě samotného překvapivě) líbila víc, než ta s Jendou Bažinou. Marais je sice lepší Lagardére a jeho verze má takovou tu v dnešní době už nerealizovatelnou správně dobovou atmosféru, jinak ale de Brocova verze ve všem vede. Je akčnější, je zábavnější a celá uteče doslova jako voda. A hlavně má neskonale nádhernou Auroru. Auteuil je taky fajn a jeho hvězdní přihrávači jsou samozřejmě výborní. Snad jen ten vztah Lagardéra a neskonale krásné Aurory je maličko intimnější, než jak byl napsán. Ale to mi kupodivu vůbec nevadilo, takže jsem náramně spokojen. 80%. (26.09.2022)

Akčnější a dojemnější remake, bohužel už ne tak vtipný a dobrodružně romantický. Děj je změněn, až to vyznívá trochu zmateně. Přibylo akčnosti, vznešené oslavy scén, zvýrazněné zpomalením, hudbou, či majestátností obrazu. Lagardére (Daniel Auteuil) je prodejný a všehoschopný užívač života, kterého náhoda vnese do výchovy dítěte, do titulu rytíře, do úspěšné pomsty a do ocenění jeho morálních kvalit, s lahodnou mlaďoučkou nevěstou navrch. Gonzague (Fabrice Luchini), hlavní protivník, je zhrzený a odkopnutý milenec ženy, kterou si vzal za manželku jeho bratranec. Touha po pomstě a moci ho vtáhne do intrikačních her a vražedných násilností. Vévoda de Nevers (Vincent Perez) je sebevědomý a úspěšný urozený muž mnoha dovedností. Jeho lehkovážnost mu dala dceru, ale vzala život. Aurora (půvabná Marie Gillain) je ženskou ozdobou, která se odvážně a za pomoci svého udatného ochránce Legardéra, domáhá svých zákonných práv a požitků. Z dalších postav stojí za zmínku již jen úskočný Peyrolles (Yann Collette) na straně zla, a moudrý Filip Orléanský (Philippe Noiret), nestranný pozorovatel. Lascivně velkolepé ve svém provedení, pohublé ve své obsahové části a celkové působnosti. (20.05.2011)

Zábavný dobrodružný snímek s historickými kulisami. Daniel Auteuil zde působí mnohem sympatičtěji než jeho Jindřich Navarrský z Královny Margot a na ostatní Francouze se zde také dobře dívá, dokonce i na zde kritizovaného Luchiniho, který se mi ve své záporné roli velmi líbil. Příběh ani extrémně komplikovaný, ani originální, na nic z toho si ale nehraje a tím dovede diváka uchvátit. Oceňuji také to, že se tvůrci nesnažili hrát na děj jako prim, ale dávali rozvoj i vzájemným vztahům mezi postavami, ať už jde o Lagardera a de Nevers, nebo vztah opět Lagardera se svojí adoptivní dcerou, která byla v podání Marie Gillain neskutečně sladká, ale v konečném důsledku jde o jednu z mála mých výtek, protože mi jejich závěrečný polibek prostě neseděl. Ale tím, že neznám ani knihu ani původní film, nemohu říct, kde se chybička poprvé objevila, či zda chybou vůbec je. Tak či onak to ale mé dobré pocity z Le Bossu nijak nezmění. (24.12.2020)