Zúfalci

Bezcieľny pohyb po svete a krajine - nájsť: seba, zážitky, známych, vzťahy. Užiť si, nadrbať sa, zašukať si, triezvieť. Často v cudzích prostrediach, s neznámymi ľuďmi. Zamilovať sa a zistiť vzájomnú neznesiteľnosť. Ach jaj - nebola to blízkosť záujmov, rozhovorov, koníčkov a vzdelania, pochopenia, ale len chémia tiel: na chvíľu. Študovať a milovať: večne, bez ohľadu na skutočnosť, že frajerku Vám obrába ktosi iný a skúšky nejdú. A nejdú. Potom taký pocit furt. ("A vono to nejde: nejde to ráno, nejde to večer, nejde to v poledne." Petr Váša) Vyštudovať čosi a robiť niečo iné. Tajiť svoje sexuálne preferencie (akékoľvek). Nudiť sa vo vysnenom meste (akomkoľvek). Stretávať sa, pokúsiť sa z frustrácie životom urobiť +. Plus statok. Najlepšie na vidieku. Pospolu. V komunite. Ale: drzá votrelkyňa ako frajerka jedného z partie nezapadá. Hádky. Nie každý má na to byť squatterom. Niekedy zláka presne to isté, čo túžime opustiť. Lebo tradícia nepustí. Výstižné, trefné. Vzhľadom na formu nevadila ani vykonštruovanosť deja a typová zaraditeľnosť postáv. Naopak, s radosťou užité, nažité. (25.07.2013)

2007 - PUSINKY, r. Karin Babinská. 2008 - KULIČKY, r. Olga Dabrowská, 2009 - ZOUFALCI, r. Jitka Rudolfová. Zdá se, že vedle mladé generace filmových tvůrců, u nichž je styl nositelem významu a výpovědní hodnoty (Najbrt, Sláma, Ševčík), se v české polistopadové kinematografii objevuje linie mladých tvůrkyň, které dokončily či dokončují studium na FAMU a jde jim především o postihnutí mentality různých generací. Zatímco Babinská a Dabrowská ve svých debutech hledaly suverénní formální výraz, což na druhou stranu ale korespondovalo s tématy jejích snímků, Rudolfová se představila formálně svébytnou prvotinou, u níž je ale problém někde jinde. Stylistická preciznost, kdy vyniká především práce se zvukem, jeho zdroji a "asociativní" montáž, spolu s vyprávěním s nespolehlivými flashforwardy pro mnohé diváky zastře vykonstruovanost, diváckou podbízivost a lživost toho, o čem se vypráví. ZOUFALCI nemají trojrozměrné, živoucí a skutečně dýchající postavy, nýbrž několik sociologických typů a karikatur (existuje český film, který mj. tematizuje homosexualitu a přitom postava gaye NEodpovídá pouze heteronormativní představě?), na nichž se demonstruje jednoduchá teze vyjádřena již na plakátech věnovaných konkrétním figurkám. Na místo toho, aby se o mentalitě lidí v určitém věku něco sdělilo, zde máme sled divácky vděčných scének na určitá témata - tloustnutí, alkohol, přiznání homosexuality rodiči, výlety s bývalým přítelem ad. Film tak neříká něco o generaci třicátníků, ale spíš prozrazuje mnohé o divácích, kteří se s takovými chcípáčky cestujícími z města ztotožní. A postavit jeden polistopadový trend v české kinematografii, tj. cestu z města, na hlavu tím, že posílím jiný, tj. chcípáčkovství, mi přijde jako vytloukání klínu klínem. Přestože je Rudolfová žačkou Věry Chytilové a v ZOUFALCÍCH odkazuje na DĚDICTVÍ a HEZKÉ CHVILKY BEZ ZÁRUKY, má bohužel blíž k pozérskosti jednoho z představitelů některými novináři vykonstruované "nové nové vlny 90. let" - Davidu Ondříčkovi. 5/10 (14.11.2009)

Lze chcípáctví ospravedlnit tím, že z něj učiníte hlavní téma filmu? I kdyby ne, Zoufalci stojí řemeslně na vysoké úrovni a minimálně jejich delší expozice představuje ojedinělou fúzi postupů hrané a dokumentární tvorby. Na příběhovost se tady nehraje, režisérka spíše spoléhá, že vás osloví postavy, nebo alespoň jedna z nich, a budete s nimi chtít trávit čas během řešení „nijakých“ problémů. Směsice trapnosti a vtipnosti titulních zoufalců byla nejspíše namíchána ve správném poměru, protože mě jejich sledování bavilo, třebaže mi žádný z nich nebyl vyloženě sympatický. Pochvalu zaslouží výběr herců, kteří působí velmi sehraně a svým slovním projevem nebývale autenticky (jen občas zatušíte, že tady někdo chtěl napsat „Hlášku“). Jsem moc zvědav, na jaký společenský problém Jitka Rudolfová zazoomuje příště. 75% (05.11.2009)

If I could go to Mongolia, I would go to Mongolia. 1) Absence příběhu, tento nešvar většiny českých filmů moderní doby, výrazně snižuje jinak působivé dialogy, příjemnou kameru, hudbu i režii, přiměřené herecké výkony a celkovou přesvědčivost snímku._____ 2) Všechno je tu jen trochu - prvoplánové postavy jsou trochu zábavné, trochu zajímavé, trochu trapné. Postrádám, co chce film sdělit, nepřečtu, co má autorka na srdci. Pozérští ploší hrdinové se mé duše nijak nedotýkají. Je to jen trochu toho rozlitého ega vedle šálku s kávou._____ 3) Ženy jsou plastičtější, je vidět, že režisérka jim rozumí více, chlapi vypadají spíš bezradně, než zoufale._____ 4) Jako hořkobolné pousmání nad "novou" českou vlnou je to OK, ale jako generační výpověď to neberu._____ 5) Když ale uvážím, že režisérce je 30 let, je to její absolventský film na FAMU a už vykazuje velmi profesionální a odborné znaky, má Jitka Rudolfová před sebou velice slibnou budoucnost a už teď se těším na další její filmy. (28.07.2010)

Rudolfova se svou celovecerni prvotinou ukazala, ze je celkem schopna reziserka, ve filmu ukazala nekolik dobrych napadu. Potesi i neokoukani herci, i kdyz zde si nejsem jisty, zda za to nemuze spise nezname jmeno reziserky. Film pojednava o lidech meho veku, kteri resi nebo neresi sve cetne problemy. Namet tedy neni nicim originalni, postavy nezajimave, dialogy mnohdy vyumelkovane. Nejvetsi minus vsak davam, ze me Zoufalci vedli k zoufale nude. Dalsi z nekonecne rady ceskych filmu, na ktere clovek rychle zapomene... (20.06.2011)