Osmdesát dopisů
Eighty Letters
VOD (1)
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (71)
Krátký dlouhý film o jednom dni v Československu za pomalu už končícího komunismu. Od Kadrnky sem viděl prvně Křižáčka, kde se mi ukázalo, že v tomhle režisérovi něco asi bude. Taky že jo. Tohle překvapivě skoro nenudí. Zhruba polovina záběrů tady vypadá fakt dobře, něco je ale špatně provedené anebo nijaké. A u něčeho mi nedošlo, co tím autor chce naznačit (děda loupající vajíčko). Příběh je banální, ale zajímavě provedený a to, že se zde moc nemluví, je zde k dobru. Taky oproti Křižáčkovi ubylo zdlouhavých záběrů o ničem, pár jich tu sice je, ale i tak - je jich méně. Takový průměrný zajímavý art (v Česku nadprůměrný, vždyť tady sotva někdo zvládne natočit dobrý film!), který hodnotím třemi hvězdičkami. Btw, je to snad jediný český film o komunismu, kde se neposlouchá Svobodná Evropa... ()
Tak jsem se tu dozvěděl, že to je kvalitní film o pocitech... Jde se po chodbě, matka čumí, syn čumí, stále se jde po chodbě, sedí se v čekárně, záběr na dveře, dědek loupe vajíčko, záběr na dveře, syn čumí, záběr na dveře. Dalších pět důležitých záběrů pro vývoj děje, včetně detailní prohlížení fotky. Tejbl. Vindou. Matka koupí lovečák. Syn čumí, matka čumí. NEVĚŘIL JSEM. Ale na druhou stranu to bylo tak blbé, až mě to bavilo. Těm záběrům o ho*ně se totiž nešlo nesmát, svým způsobem na ten film nezapomenu. Ale příště se tedy už asi nechci dívat na "artový" film o pocitech, děkuji... Ket! ()
příjemný a zajímavý...nechci to nějak glorifikovat...na to je ten film moc komorní a ztišenej...ale v českym kontextu jsem nic podobnýho neviděl...částečně je to daný tim, že nemam nakoukáno...ale spíš se tam promítá fakt, že se to orientuje na starší evropský kontext - Bressona, částečněTarkovskýho... bressonovský mi to přijde v té vizuální ukázněnosti, práci s napětím, minimem hudby...voyeristickým přístupem k situacím a fetišizaci předmětů a úkonů...Tarkovskýho mi to zas evokuje tou vizuální a situační zástupností ( nebo jak to nazvat) s ohledem na minulost a vzpomínky, které ji křiví a definují - dílčí záběry definují a zastupují prostředí, (schody u domova), úkony zastupují období života( vystřihávání z časopisu a nalepování do sešitu) atd....s odstupem to působí až trochu snově... líbí se mi, jak je tu zacházeno s dobou...zároveň je i není přítomná...takové nakládání s výpravou už jsem dlouho neviděl... namísto dokumentarismu jemná stylizace...obecně jemnost a nenápadnost jsou pojmy, které ten film postihují na různých úrovních...jeho hravost, depresivitu, absurdnost, dokonce erotičnost ( ta je až titěrná)...ale dík tomu vizuálnímu a narativnímu minimalismu to hrozně vynikne... ...ono se to zdá, jaká pohoda to musela být po formální stránce...pár záběrů a sbohem...chybalávky...ten film je dobře natočenej...dobře se tu pracuje s architekturou mizanscény a hlavně s rytmem...jak z hlediska střihový skladby, tak nasazováním zvuku nebo pohybu herců... ten film mě potěšil...něřikam, že takhle má vypadat všechno a za všech okolností...ale jednak mi to sedlo jako odskok od žánrovek, kterejma se napájim dnes a denně...a pak jsem měl radost z toho, že česká věc nemusí být podbízivá, řachavá, hlučná a doslovná... ()
Jeden den v životě čtrnáctiletého kluka za socialismu. Doby šedivé, plné spěchajících nevýrazných lidí, lejster, kolků a obálek. Bylo mi čtrnáct, když tahle doba u nás skončila, takže tenhle klukovský pohled na svět rodičů pobíhajících mezi byrokraty dobře chápu. Nejde tu o žádné vyhrocené drama, ale hlavně o zachycení atmosféry doby. Voličům KSČM bych doporučil se na film podívat a zamyslet se, jestli tohle je to, co chtějí. ()
Nakonec zklamání a pořád čekám na skutečně obyčejný příběh o obyčejných lidech z té doby. Navíc mi přijde, že forma tady těžce přebíjí obsah. Sice jsem rád za brněnské reálie, dokonce v jednom záběru je vidět moje stará základní škola, ale celkově ve filmu vidím několik problémů. Nejprve ale klady - líbí se mi kamera, civilní herectví, výběr lokací, je vidět, že si s tím tvůrci hodně vyhráli, aby to evokovalo tu dobu konce 80. let, a povedlo se jim to myslím daleko víc než Jirkovi Strachovi s kameramanem Křepelkou v Osmách. Na druhou stranu se film až násilně snaží podat tu dobu jako depresivní, uhoněnou dobu s narvanými autobusy, frontami a neustálým čekáním někde na nějaký štempl nebo kolek. (Btw, dnes by kluk ten kolek koupit nestihl, na rozdíl od té doby, protože by si musel nechat vytisknut lísteček na pořadí a čekat a čekat...). Dobu, kde nikdo s nikým nemluví. Dokonce si tu neříkají ani "dobrý den" a "nashledanou"! A to já vám povím jako očitý pamětník, že to bylo přesně naopak. Nikdo se nenervoval, nikdo nikam nespěchal a lidi si povídali. Na vrátnici jsem jednu dobu dělal. V reálu by si vrátný s tím klukem povídal, a kdyby kluk, třeba proto, že je vrozený introvert, neodpovídal, stejně by vrátný mlel, o rodině, o fotbale, o počasí, o bolavých kloubech... Jenže cílem bylo ukázat tu dobu jinak, šedivě, nudně. Navíc jsou tady i realizační chyby - dveře, kterými matka se synem odchází od policisty, aby šli dokoupit kolek, jsou jiné, než ty, kterými přišli, vedou jinam, do příčné, místo rovné chody, a navíc, kam zmizela ta fronta přede dveřmi? Taky jsme nějak nezjistili, po jak dlouhé době se to předávání dopisů odehrává - o to nižší dopad má konec. Jednou za 14 dní, za tři týdny, za měsíc? Jestli za měsíc, představuje 80 dopisů 6 a půl roku. V době, kdy se děj filmu odehrává, uteklo tedy asi tři a půl roku. (V režisérově biografii nakonec čtu, že celkem na vycestování čekali dva nebo tři roky.) A manžel jako "steel worker" tam v té Británii jak zůstal - nelegálně, nebo v rámci zahraničního obchodu? Nevíme nic. O to hůř se do těch dvou lidí na plátně (obrazovce) vciťuje. A to se vážně doktor po třiačtyřicáté ještě ptá, co má napsat do chorobopisu? A ta chvilka angličtiny mi už přišla směšná, už vzhledem k tomu, že my na gymplu na konci 80. let angličtinu měli. Včetně frází, ne jen slovíček. Navíc celé téma mi je hodně vzdálené - i když chápu, že autora asi hodně zasáhlo -, protože v té době většina lidí žila, jak musela, bez příbuzných v zahraničí, na Moravě - kde se má příběh odehrávat - s návštěvami kostelů a mší, a konaly se hody a chodilo se na víno do sklípků, do kin, na čundr, a na nějaký režim lidi prděli, snažili se žít, jak to šlo a jak se dalo, ženili se a vdávali, měli děti, staří umírali, chodilo se na pohřby, hospody byly plné - to je realita té doby. Sice nebyly všude pestrobarevné reklamní poutače, ale lidi dovedli spolu mluvit - na rozdíl od toho, co nám sugeruje film - a scházet se a v rámci možností se bavit. V tom je tento film, jinak dovedně a příjemně natočený, falešný a musím ho tak žel řadit k těm mnoha, které vypráví bláboly o statečných bojovnících proti komunismu dlouhými účesy a posloucháním Zappy, Svobodné Evropy a pitkami v bytech disidentů. () (menej) (viac)
Galéria (10)
Fotka © Artcam
Reklama