Osemdesiat listov

(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. (08.03.2017)

Dobry film to je, ale mam k nemu nasledujici a zasadni vyhrady. Je-li to cele postavene na rytmu, realismu a malych naznacich, proc nekdy okolni postavy nemluvi vubec, nekdy zretelne a nekdy nahlas. Nikdo nikoho nezdravi a nikdo nic nerika a mluvi se, jen kdyz to ma vyznam. Kdyz vratny rekne, ze je to jeho vnuk a syn, zni to potom jako vystrel z dela. Za druhe, proc se s matkou dostaneme jen k doktoru a jindy sledujeme jen perspektivu Vaska. A navic se mi zda, ze je cetba dopisu znacne aranzovana. To vsechno dost kazi jinak vytecny dojem. (10.10.2011)

Film nudný a bezbarvý jako doba, kterou zobrazuje. 1) Skutečnost, že snímek je autobiografický, neznamená, že je kvalitní. 37letý režisér a scénárista Václav Kadrnka ve svém celovečerním debutu oslovuje především filmové znalce a "znalce", kteří s uznáním hovoří o skvěle zobrazeném poctu odcizení, o kontemplativnosti, o zakutaném humoru, o inspiraci Bressonem či Tarkovským a tak dále. K této elitní sortě filmových diváků nepatřím a tak bez obalu říkám, že se mi film vůbec nelíbil. 2) Vadily mi i nepřesné reálie (nejkřiklavější snad neskutečný obchod s botami). 3) Jediný pěkný okamžik jsem zaznamenal, když pracovník pasů a víz dlouze listuje doklady, které předkládají žadatelé o vystěhování. 4) Dávám jednu hvězdičku...za snahu. (27.08.2014)

Bezčasí, šeď, nuda, uniformita, stádnost, únava – to jsou znaky společnosti na konci normalizace. Hrdiny filmu lze charakterizovat pojmy: cílevědomost, odhodlání, vůle, osamění, touha, víra, váhání, nejistota, pochyby, vnitřní napětí a neklid, jak to všechno dopadne. Tohle nám chtěli tvůrci angažovaného filmu „Osmdesát dopisů“ sdělit. Ovšem snaha obvykle nestačí. Takové silné téma by si jistě zasloužilo profesionální přístup, investování více financí a vlastního nasazení. Byl však natočen jen minimalistický snímek, který leckterého diváka spíše nudí než donutí k zamyšlení. I když jde o silné téma, je třeba zvolit divácky přijatelnější formu. I já jsem měl kolem 25. minuty velkou chuť vypnout televizi a pravděpodobně bych tak učinil, kdybych české a slovenské filmy nesbíral. K natočení plnohodnotného filmu by bylo třeba nastolené téma rozvinout nebo raději realizovat jen krátký několikaminutový film. Pochvalu si zaslouží použití krásné spisovné češtiny bez dnes tak obvyklých patvarů. (23.08.2014)

Jak moc tento film škemrá po zařazení do škatulek „art“ a „výpověď doby“. Z každé jeho beztvaré sekundy toto autorovo primární přání kane bohužel mnohem víc než jakákoli myšlenka. Tvůrce na plátno přenáší ryze subjektivní „existenciální“ krizi, kterou zištně (= za účelem natočení autorského filmu) vydává za hromadný fenomén. Viditelně studentské dílo se pyšní – „kafkovskou ozvěnou“? Ano, ve stylu, kterým zde „kafkovská ozvěna“ zaznívá, jde pan režisér s dobou: tvarování odpadního materiálu do forem velkolepých myšlenek skutečných designérů za účelem prodeje širokým masám je jedním z bezvýhradných atributů doby. Budiž tedy i ve filmu kdysi funkční a sytá forma artu zvučných jmen naplněna percepcí dosud nechápajícího studenta. Když něco chcete poslat dál, musíte tomu v první řadě rozumět. Zdaleka to nestačí, ale je to první krok. Dílo není beznadějné, talent je zřetelný. Ale od toho tu máme studentské festivaly a studentské platformy, aby si zde budoucí tvůrci tříbili um, mezi hotové filmy dílo autora nepatří a ještě asi dlouho patřit nebude. Je mi ovšem samozřejmě velmi líto těch, kteří se cítili dotčeni „drtivou atmosférou“ doby a mají za to, že ta beze zbytku určuje, zda budou nebo nebudou umět prožít svůj život, neboť takovým opravdu není pomoci. Chcete-li „drtivou atmosféru“, pusťte si The Mill 2013 a 2014, UK. PS ke Stegmanově komentáři: vážně byste si po takovém filmu myslel, že tu lidi v šedesátých letech nosili jen béžové a šedivé oblečení? Ten film není výpověď, berte to jako plejádu záměrně užitých výrazových prostředků. (22.08.2015)