Osemdesiat listov

Kafkovská ozvěna husákovského socialismu. Bez nánosů symbolů, politické ideologie, prakticky beze slov. Kadrnka pracuje čistě a úsporně, výjimečným způsobem využívá zvuky a ruchy. Koncentrovaná paměť jednoho dne v byrokratické zemi zavřených dveří a formulářů je o to působivejší, že díky nehercům v hlavních rolích to působí jako docudrama. Pomalé, ale přesto podivně napínavé a intenzivní, i díky neortodoxní práci s časem a rytmem. Autobiografičnost zjevně nemusí být jen hystericky emotivní, ale dokáže být promyšlená, atmosférická a hravá. Nejpřekvapivější rys Kadrnkova filmu je rozhodně zakutaný humor kořenící z absurdity některých situací. A to jsem si říkala, že jsem z českých artů dávno vyrostla:) Škoda jen zbytečně použité hudby, místy až fyzicky bolí. Více viz recenze na filmserveru. (25.03.2011)

Musím říct, že tenhle film mi tak trochu zkazil den na Febiu a dobrý zážitek z předchozího Get Low. Tak nudný, nicneříkající a zdlouhavý snímek jsem opravu neviděl. Hned začátek mě dostal: Kluk leží v posteli, probudí se a sedne si. (5 minutový záběr, kluk se nehýbá, kamera taky ne), pak zavolá "Mami"... a zase 5 minut nic, pak zavolá znovu "Mami" a pak opět 5 min nic. Prostě hrozná nuda. Když si k tomu přičtu opravdu podivnou kameru a naprosto nedůvěryhodné herecké výkony bez emocí, prázdné dialogy a podivný konec, rozhodl jsem se pro jasný odpad. Jednu hvězdičku dávám jen kvůli tomu, že na následující diskusi s produkcí dokázal režisér svým způsobem vysvětlit svůj záměr a to, proč je film tak špatný, jaký je. To ale nic nemění na tom, že ten film se mi vůbec nelíbil. (22.04.2011)

Sláva, tak máme nadprůměrný festivalový snímek, který typický český patos nahrazuje kontemplativností a výpravný celek jemným pozorovatelským detailem. Máme snímek, kde slova představují nutný doprovod vizuálního sdělení. Máme snímek, v němž se k husákovské éře nepřistupuje se snahou stylizovat, ale vystihnout její plíživý automatismus a vyprázdněnost. Kadrnka dokázal možné nedostatky účelně přetavit ve výhody. Stísněná kamera, která je často držena při zemi a směřována na rozbité chodníky jednak řeší spartánskou výpravu, ale zároveň funkčně dotváří pocit bezmoci a nemožnosti rozletu. Některé scény jsou vynikající jemným sledem detailů, který navozuje tísnivý pocit petrifikovaného času (např. scéna ve vrátnici). Co mi u Kadrnky ale vysloveně chybí, je schopnost vytáhnout z neherců čisté emoce, jak to dokáže např. podobně smýšlející Semih Kaplanoglu. 80 dopisům schází jemná interakce postav a ona podprahová intenzita nevysloveného, což je dáno tím, že představitelé obou hlavních rolí jsou sice uvěřitelní, ale nejdou až na dřeň. Po opravdu lahůdkové expozici mi tak ve filmu citelně chyběl náboj, něco, co by mě přitáhlo nad rámec pozorného vypravěčství a citlivé kompozice. Přesto musím Kadrnkův odvážný pokus "odjinud" pochválit a jen tiše doufat, že nezůstane osamocený... (19.04.2011)

Je to v mnoha ohledech dobré a českém kontextu výjimečné a odvážné - věřím Kadrnkovi ty útrapy, kterými si prý musel projít, než ho k natočení takového filmu pustili. Ale - Kadrnka není Bresson, aby u něj odosobněné strohé herectví působilo jinak než křečovitě a není ani Trier, aby si mohl po Solaris dovolit použít notoricky známé Bachovo Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ a nevypadalo to jako epigonství nebo nedostatek invence (a přitom ta méně známá hudba u fotky měla mnohem lepší účinek). I to bressonovské rámování a střih funguje jenom občas, třeba ve skvělé scéně, kdy kluk čeká na vrátnici. Na druhou stranu je i z rozhovorů znát, že režisér má teorii v malíčku, ví co a jak chce točit, zná kontext a i proto je příslibem české kinematografie. Jeden z mála českých pokusů o art, který nesměřuje k přeplácanému pseudoumění, ale spíše k čistotě výrazu. Na vyšší hodnocení si ale počkám možná až na Křižáčka. (14.09.2014)

(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. (08.03.2017)