Cesta

A nejsmutnějším klaunem filmového plátna se stává... Gelsomina v podání Giulietty Masiny. Sakra, díky jejím krásně smutným očím bych ji snesl modré z nebe. No to je možná přehnané, vím. Ale rozhodně také vím, že bych se nechoval jako Zampano, jenž je opravdu velmi odpudivým člověkem - Anthony Quinn se zde herecky vyznamenal. 75% (01.03.2013)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Páni. Tak Fellini asi bude jedním z režisérů, jehož filmy se mi budou líbit, jelikož se mi od něj líbila už jenom Zkouška orchestru a Silnice je ještě o několik tříd lepší. Perfektně promyšlené postavy, perfektně promyšlený jejich vývin, perfektně promyšlený děj a je toho mnohem víc, čím je Silnice opravdu povedeným a celkem silným filmem. Příběh je postavený na dvou hlavních postavách - Zampanovi, lamželezovi, který je neskutečný sobec a hulvát a Gelsomině, podivně se chovající, naivní holce, která se snaží zjistit, jaký je její životní úděl, jelikož jí připadá, že je k ničemu. Začne to celé nějak moc náhle, charakter Gelsominy poznáváme pořádně až po cestě, ale i tak bych na začátku neřekl, že z toho nakonec bude tak silný film. Čím blíže konci, tím více se mi Silnice líbila víc, tím více na mě doléhal její zvláštní smutek (který tu sice je obohacen o pár komediálních prvků, ale i tak) a finální scéna na pláži má takovou sílu, že bych ji možná zařadil mezi nejsilnější filmové scény vůbec (kam zařazuji třeba finální scénu Tarkovského Nostalgie). Každopádně, Silnice je skvělý film a pokud Fellini natočil ještě lepší film než tenhle, putuje do mé TOPky režisérů. Po Silnici ho mám někde těsně pod čarou. 5* (04.08.2019)

Reziser Federico Fellini natocil snad svoje najlepsie dielo, ktore mozno povazovat za jedno z kultov minimalne europskej kinematografie, ak nie rovno svetovej. Tuna je taliansky neorealizmus v plnej krase a nadhere. La Strada je nadcasova existencialna drama ktora ma prekvapivo dejovu liniu. Vo filme na divaka zvlastne posobi taliansky vidiek - svet opustenych pozemkov, pustatin, prazdnych ciest, osarpanych plotov a luk. Tymto svetom tiahne Zampano /Anthony Quinn - neskor aj Viva Zapata s Marlonom Brando/ spolu s dusevne obmedzenym dievcatom Gelsominou /Giuletta Massina/. Zampano je vykresleny v roli excentrickeho zaporaka, s ktorym je nemozne sympatizovat, naopak, Gelsomina je vykreslena ako dobra dievka s velkym srdcom a obcas aj komedialnym talentom, akurat je dusevne trochu mimo. Exteriery povojnoveho Talianska divaka zaujmu, kedy sa roku 1954 uz talianska ekonomika a spolocnost pomaly ale isto pozviechala z vojnovych hroz rokov 1939 - 45 a rezim Benita Mussoliniho uz tiez patril do minulosti. Sympaticky je hlavne ten fakt, ze film funguje aj ako akasi roadmovie film z Talianska 50. rokov. Fellini tymto dokazal, ze ma nielen talent, ale aj ze pravom patri medzi velikanov svetovej kinematografie. Zaroven aj jeden z oblubenych filmov reziserskeho velikana menom Ingmar Bergman : 98 % (18.04.2015)