Skúška orchestra

Asi som už na Felliniho filmy precitlivený, ale nedokážem sa stotožniť s veľmi priaznivým ohlasom tejto alegórie u väčšiny mojich obľúbených užívateľov. Alegória, nealegória, ja som sa nemohol dostať cez tých ukričaných Talianov, ktorí trúsili nie príliš objavné reči o svojich nástrojoch, hovoriac pritom o sebe, o ľuďoch o spoločnosti. Dobre, v poriadku. Ale aj tak za najväčší prínos tohto filmu považujem jeho znesiteľnú stopáž. (26.03.2013)

Moje první zkušenost s Fellinim. A Zkouška orchestru je dost politický film. Je to znát všude, od rozhovorů, které jsou studií lidí (nebo taky obyvatel jedné civilizace zabírající jednu místnost) až po samotné vyvíjení děje, ale teď mi upřímně řekněte, jestli tohle náhodou celé není prokomunistické. Dirigent vede orchestr tvrdou a přísnou rukou, jenže se pak orchestr vzbouří, dirigenta sesadí, zavládne absolutní anarchie, zkušebna (civilizace) se rozpadne a jediná možnost, jak ji obnovit a zachránit je, že dirigent zase všechny povede tvrdou a přísnou rukou, všichni jsou muzikanti, všichni budou hrát stejně a tím se "navrátí" k harmonii. Kdyby to dospělo někam mezi, ok, ale takhle mi připadá, že to vyznívá někam do totality. Jestli byl Fellini komunista, ok, já to toleruju, ale být to podle mě, tak se tu ubere trošku jinak, právě někam mezi. Je to celé diskutabilní. Film je to ale úžasný, šlape od první do poslední minuty naprosto dokonale, po všech stránkách, od filmařiny přes herecké výkony až po gradování samotného děje, díky krátké stopáži nenudí, celé je to skvěle vedené, takže je to fakt film na 5*, ale je pro mě těžké říct, k jaké formě vlády se to orientuje. Ono se to taky dá vyložit tak, že sama pro sebe nefunkční společnost potřebuje nad sebou mít pevnou a tvrdou ruku a otázkou pak na diváka je, jestli ta společnost okolo nás funguje nebo ne. Je to diskutabilní. Ale dávám 5*, protože dá tomuhle filmařskému skvostu míň by byl hřích. (08.05.2019)

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)

Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie. (09.05.2007)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)