Skúška orchestra

Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho. (26.08.2007)

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty. (21.05.2010)

Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie. (09.05.2007)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)

Socialistický převrat na půdě orchestru. Hudebníci se rozhodnou skoncovat s dirigentem, který jim rozkazuje a je řídí. Žel v revoluci vyjde najevo pouze jejich barbarství a schopnost ničit, bez adekvátní schopnosti začít něco smysluplného nového. A svět se hroutí. A jaké je z toho východisko? ;-) Velmi vtipný alegorický film. (První polovina představující jednotlivé hudebníky a názory na jejich (nástrojů) úlohu v orchestru není o nic horší.) (03.08.2008)