Interview

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. (10.01.2011)

Čo môže byť magickejšie než "konkrétna iracionalita" filmových štúdií, kde v reálnom priestore vznikajú ireálne prostredia, ktoré drvivá väčšina zainteresovaných vníma ako miesto každodenného stresu a rutiny a zvyšok vyvolených ako božie kráľovstvo na zemi? Ak asistentka réžie pripomenie absenciu istého herca hysterickým vyvolávaním "Chýba fašista! Chýba fašista!", je o mágiu postarané. Ak sa japonskí kinofili pri príprave absurdne pôsobiacej reklamy pýtajú, čo za film sa tu nakrúca, je to nielen zábavné a magické, ale i znepokojujúce a deviantne veľkolepé, pretože pomyselná fúzia filmu a reklamy otvára vo svete fantázie, slobody a umenia Pandorinu skrinku propagandy. Ak sa Anite Ekberg a Marcellovi Mastroiannimu premietnu po 27 rokoch scény zo "Sladkého života" a kamera sníma ich skutočné emócie, razantný vpád dokumentu do hraného filmu vnáša do celej tejto mágie punc skutočného života a tým i opodstatňuje zmysluplnosť existencie kinematografie ako takej. Jeden z najlepších filmov o filme. (25.04.2005)

Fellini se logicky posouvá od vytváření iluze reality (což nikdy neskrýval - viz třeba igelitové moře v A loď pluje) k vytvoření iluze o iluzi - iluze tvorby filmu. Používá k tomu japonský štáb, kterému se dostane všechna ta falešná mytologie filmové tvorby. Namátkou: umění je růže na kupě hnoje, a tak režisér kleje, hvězda je vulgárně smyslná, MM a AE nostalgicky sledují své nesmrtelné mládí; Fellini ukazuje zkaženost doby, ve které se točí jen reklamy pro TV... Je to přes svou lehkost precizně propracovaný film, jen mně tu chybí zcizování, pohled zpoza iluze - Japonci i divák dostanou přesně, co chtějí, tj. lehoulinkou nostalgii a rozvernost. Jen v jedné chvíli se Fellini dotkne něčeho skutečného - když během jízdy tramvají všichni ti usměvaví Italové hailují a vzývají Duceho jako o život. (18.12.2010)

Čo sa teda konkrétne týkalo zrovna tohto titulného Intervistu, tak na ňom som jednak spoznal „biografický pôdorys”, bez ktorého by sa to mimochodom zrejme vôbec nezaobišlo, a rovnako tiež i akýsi „nostalgický nádych”, ktorý mal až kultový status. • Čochvíľa budú legendárne filmové ateliéry Cinecittà, praskať vo švíkoch, keďže sem znovu prichádza FEDERICO Fellini, nakrúcať nový film, a tak tým pádom sa vytvára naprosto (ne)štandardný postup v podobe »filmu vo filme« , ktorý je totiž súčasne ozvláštnený i o účasť japonskej televízie, ktorá o tom nakrúca reportáž. V podstate režisér stelesňoval sám seba, ako aj ostatní členovia štábu, či herecké obsadenie bolo na tom úplne podobne. • Autor sa vrátil v čase, keď začínal ako žurnalista, pohybujúci sa v Cinecitte, čomu sa následne venovala i retrospektíva, ako priam vystrihnutá zo súčasnosti. Skrátka, mal som taký zvláštny pocit, že sa vskutku nejednalo iba čisto o film vo filme, ale o «Film vo filme vo Filme» , to jest „FILM na tretiu”, ak to mám napokon správne definovať, kedy tomu chýbal už len Marcello, ktorý možno konečne dorazí...? • Titul mal mimoriadne frenetický rytmus, neustále v pohybe, množstvo ľudí, vrátane mnohých dialógov, že si divák proste nemal čas ani kedy poriadne oddýchnuť, pričom medzitým pridaná vsuvka v podobe Sladkého života, nabrala takú neuveriteľnú gradáciu, že to si mohol dovoliť urobiť jedine iba FELLINI, čo divák ihneď pochopí, akonáhle to na vlastné oči uvidí. • Pre fanúšikov kinematografie sa jedná o akúsi povinnú jazdu, ktorú som si určite veľmi užil. PS: „Na staré kolená ma zvlášť prekvapil, keďže som už akosi ani extra neočakával, že by ma potom ešte prekvapiť čímsi mohol.” (05.08.2023)

Přepsáno v září 2019. Interview je nejvřelejším filmovým dílem a nejintimnější zpovědí Federica Felliniho. Básník niterných pocitů a karnevalové vášně života se vyznává ze své lásky k filmařskému řemeslu i umělecké tvořivosti, skládá poklonu a upřímné poděkování svým dlouholetým spolupracovníkům. Fellini si pohrává se stavbou i výrazem formy, lyricky barevným zasněním, vzletně sarkastickým popichováním, autoreflexí a náladou vnitřních světů. Zkušenost je okouzlena představou, přítomnost nemá pevné vymezení, čas bezstarostně usnul uprostřed nedokončené věty a přenáší do stavu reality jemnou vůni meditativních vzpomínek na vzdalující se snění. Římská filmová studia Cinecittà jsou mateřským přístavem oživlých italských snu a nejhřejivější domovskou náručí samotného Federica. Interview je básní a touhou po životě. láska se vrství do komínků a živelně tančí za zvuků rytmické hudby vytrvalých kapek deště. Vyznání si uvědomuje rozsah romantických ideálů, jízlivě píchá do zvětšujícího se vosího hnízda televizní kultury a plane láskou k životu. Mollová melodie zachytává drobky nesmrtelné krásy vesmíru a za rukojmí si vybírá Kafkovu Ameriku. Hlavním centrem zájmu je samozřejmě Federico Fellini (ve vzpomínce mládí a první návštěvy Cinecittà sympatický Sergio Rubini), jeho niterné pocity, lyrická poezie a tvůrčí hravost. Zvláštní postavení v osobní zpovědi zaujímá Felliniho alter ego Marcello Mastroianni, mýtus Sladkého života Anita Ekberg a věčně svítící město Řím. Důležitou postavou je Maurizio Mein, věrný Felliniho režijní asistent v pracovní rutině a stereotypu nezbytných úkonů. Z dalších rolí: kouzlo platonické lásky mládí ze staré modré tramvaje (Antonella Ponziani), slavná herecká hvězda v nutném stavu rozmaru Katja neboli Greta Gonda (Paola Liguori s hlasem Noemi Gifuni), herečka v roli romantické nevěsty (Lara Wendel), herec v roli zamilovaného ženicha (Antonio Cantafora), patronka archivu římských filmových studií a vestálka (Nadia Ottaviani), Kafkova Brunelda (Maria Teresa Battaglia), vedoucí architekt studiové stavby (Ettore Geri), začínající ctižádostivá herečka (Eva Grimaldi), sekretářka tvůrčího týmu (Francesca Reggiani), vztekající se slavný režisér času minulosti (Armando Marra), japonský reportér (Mario Miyakawa), kameraman filmu (Tonino Delli Colli), klíčový vedoucí výroby (Gino Millozza), či vedoucí výroby a fašistický pohlavár (Pietro Notarianni). Interview je milostnou písní Federica Felliniho, vyznává lásku lidem, městu, filmovému domovu i procesu tvůrčí práce. Báseň je prozářená svitem slunečních paprsků, rozechvělým mihotavým mámením představ a skutečností i vitální radostí ze života. Příjemně hřejivé, hravé, niterné, básnivé a jemně škádlivé. Práce je posláním a podstatou samotného bytí, co více si od života přát? (04.04.2010)