Giulietta a duchovia

Ono se sice tvrdí, že je to ženský protipól ke slavnějšímu "8 1/2", ale nemůžu si pomoct, ono je to prostě jen to samé babrání se v tom samém, akorát je to všechno v úchvatných barvách, které jsou skutečně dokonalé. Nedokázal jsem se ale do filmu dostat a jednoduše mě to nebavilo. Nějaké ty hodnoty se tomu ale prostě vzít nemůžou. (28.05.2015)

Tento film mě totálně okouzlil, úplně vším. Barevností, která míchá eleganci a nonšalanci s křiklavostí a kýčovitostí. Příběhem, který by se dal odvyprávět za pět minut nebo by se z něho dalo udělat nudné psychodrama. Figurkami přátel, celou atmosférou, typicky felliniovsky rozpustilou, bláznivou, magickou, se špetkou jakési uštěpačnosti a nadhledu. A nad tím vším pluje Giulietta Masina s tím nepopsatelným výrazem tváře, jaký nemá žádná jiná herečka na světě a pro který ji miluju. Je to směs jakési holčičkovské naivity a dobroty a babičkovské shovívavosti a chápavosti plus cudného rošťáctví obou dvou. Myslí si svoje a je nad věcí. Myslím, že takhle se koukala i na svého Federica:-) (28.05.2010)

Čím začít? Neskutečně iritující stopáž na to, že se v průběhu prakticky nic nedělo. Závěr byl však perfektní, kdyby se v takovém duchu nesl celý film, vůbec bych si nestěžovala. Bohužel kromě vizuální stránky mě Giulietta a duchové nějak více neoslovil, jistě by se našel jiný způsob, jak podat tyto fantazijní obrazy v nějaké stravitelnější formě. (14.03.2013)

Ohromující vizuál, Massina ve své podstatě tajuplnější než všichni okolní duchové a její manžel, fantazie přetížená významy, která však spíše nutí nenechat se svazovat a lehce prožívat, postava se pak otevře spíše intuitivně a o to autentičtěji. Nejlepší je Giuliettin vnitřní svět neredukovat do slov, v tomto případě by to byla neskonalá škoda, protože tento film stojí na obrazech, barvách, jedinečnosti filmové řeči. Zmůžu se jen na konstatování, že mě osobně jsou přeci jen bližší dva předchozí Felliniho opusy se společenským přesahem a všelidskými dopady a co se týče postav, tato Giuiletta pro mě nedokázala překonat ani Gelsominu ani Cabirii, jakkoli seznámení s ní bylo hluboké. (16.03.2011)

Film zahlcuje diváka obrovským množstvom vnemov, ktoré nestačí priebežne spracovávať, takže sa odovzdane (nerovná sa rezignovane) necháva unášať zdivočelou Felliniho fantáziou, ktorá napokon funguje omnoho lepšie než akákoľvek iná koncepčná stratégia. Ako zmysluplne vyjadriť postavenie hypersenzitívnej ženy, ktorá cíti, že sa rozpadáva jej manželstvo? Tristnou psychodrámou so srdcervúcou samovraždou na konci? Nie. Fellini - podobne ako neskôr Almodóvar - potrebuje veľa farieb a extravagancie. Giuliettini extrovertní príbuzní, priatelia a známi (možno s výnimkou manžela tajomnejšieho než všetky "spiriti") postupne splynú s inváziou extrovertných duchov vyvolaných chorobnou hrdinkinou predstavivosťou, takže Giulietta prestáva rozlišovať skutočnosť od fantázie. V širšom zmysle sa tak stáva človekom, ktorý zvažuje možnosti alternatívnych svetov a nekonvenčných riešení. Byť tak Giuliettou, zostanem v spoločnosti mačky-alkoholičky, chlastajúcej šampanské... Záverečná scéna našťastie nedáva žiadnu indíciu o skutočnej povahe akcie. Fellini úspešne eliminoval nielen logiku, ale i klasické rozprávačstvo, čím umožnil, aby sa do procesu percepcie plne zapojilo i naše podvedomie. Po záverečných titulkoch som skonštatoval, že som bol práve svedkom čohosi slávnostného. Na sofistikované thrillery založené na železnej logike a vykalkulovaných emóciách si nepotrpím, absencia príbehu mi bola vždy milšia, pretože krásne rozprávať sa dá i púhym obrazom. A duchovia nemusia len strašiť, niekdy prenášajú svoju blaženú arkadickú existenciu i na smrteľníkov. Pokiaľ im to smrteľníci dovolia. (29.06.2005)