Socializmus

Dlouho jsem chtěl dát slabší 3*, protože první polovina se mi celkem líbila. Sice tam není vůbec žádný děj (jako v celém filmu), ale jako experiment se mi to zamlouvalo. Hodně se mi na tomhle filmu líbil zvuk, měl jsem sluchátka a nejednou jsem měl pocit, jako by někdo hlasitě mluvil přímo za mnou, i když za mnou je jenom zeď. To se mi skoro nikdy nestalo, že bych mě film zmátl tak, že bych si myslel, že na mě někdo v realitě mluví, ale přitom to je jen v tom filmu. Nevím, jestli by to na mě tak působilo i bez sluchátek, každopádně díky tomu se mi ten film líbí o to víc. Ono dokud se to odehrává na té lodi, tak se to celkem dá, teda pokud vám nevadí experimenty. Druhá polovina, kdy vylezou na souš mě ale nudila, ubylo experimentování a už mi to zase lezlo na nervy. A pak už se to nijak nezlepšilo, bohužel. Jak už jsem psal, děj v tom filmu není, jenom si tam lidi nesouvisle povídají (je v tom pár myšlenek směřující k celku o zkaženosti dnešní doby - s něčím souhlasím, s něčím ne, aspoň v rámci toho, co jsem z toho pobral) do toho se střídají nesouvislé záběry všeho možného, podobně jako u Sbohem jazyku, ale tady mi to nelezlo na nervy. Naopak, občas to je i vtipné, nevím jestli záměrně nebo ne, ať je to tak nebo tak, mám díky tomu z tohohle filmu lepší dojem. Bohužel to ve finále na víc jak lepší 2* nevidím, i když bych rád dal víc. EDIT: Po letech silné 3* (17.07.2019)

Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionsca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale chtěl sdělit závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné. Na diváka se tu drze a z vysoka kálí. Tohle není důvod, proč mám rád filmy. (03.11.2010)

Na tento film se dá nahlížet z několika pohledů, od nadšených až po skeptické. Každopádně je to zajímavé subjektivní zamyšlení o stavu společnosti, svobody, morálky a demokracie. Evropa je zde zúžena do prostoru Středozemního moře, která je kolébkou takzvané západní civilizace a stylu života většiny dnešního světa, konkrétně i Evropy. Je zde kritický pohled na historii, plnou totalitních diktatur a jejich vyhlazování nežádoucích a spikleneckého obohacování. S pozoruhodnou hravostí a se zajímavou invencí je bráno heslo: svoboda-rovnost-bratrství. Vznešené heslo je aplikováno na rodině, která je základním kamenem společnosti. Zastavení na cestě v Egyptě, Palestině, ukrajinské Oděse, Řecku, italské Neapoli a španělské Barceloně jsou plná historií válečných konfliktů, dávných filmových úryvků a nadějí v budoucnost. Z postav je nutno zmínit bývalého nacistu Otto Goldberga (Jean-Marc Stehlé), zámožného muže současnosti, ruskou agentku Olgu (Olga Riazanova), pátrající po části zmizelého zlata, rodiče Catherine (Catherine Tanvier) a Jean-Jacques Martin (Christian Sinniger) se svým svérázným výkladem hesla na dětech Florině (Marine Battaggia) a Lucienovi (Gulliver Hecq), a členky francouzského třetího televizního kanálu (Élisabeth Vitali a Eye Haidara). Je to pozoruhodná úvaha, myšlenka, obraz, píseň. Kritické, a přesto plné naděje. Zoufalství a smutek, a přesto plné víry. (28.06.2012)

Inflace zobrazení. Totální dedramatizace. Krajní absurdita. Porušení všech kinematografických kánonů. Babylonský zmatek. Výsměch říznutý don't-give-a-fuckismem. Mám vlastní verzi o tomto filmu - Godard se povozil na výletní lodi, přičemž zčásti drze, zčásti utajeně natáčel tu na mobil, tu na videokameru jak své souputníky, tak cizí pasažéry, turisty a výletníky – kdo mu přišel pod ruku – a pak to vše sestříhal, nazval to filmem, poslal to na festival pod značkou "Godard" a vrátil si tak peníze za luxusní dovolenou strávenou na lodi. A protože "Godard" je tradiční uznávaná značka, všichni, kdo si tento výrobek koupí, raději umřou nudou, než by přiznali, že výrobek je jednoduše řečeno nepoužitelný. Je přece experimentálně dokázáno, že čím je dražší víno, tím více člověku chutná, i když mu nechutná vůbec. Citát: "... lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení. Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat." (konec citátu). Profesor ekonomie Antonio Rangel se přiklání k evolučnímu vysvětlení: Lidé k tomu, aby přežili, museli spoléhat i na zkušenosti jiných a přebírat je. Takže když jim někdo sdělí, že něco je pro ně dobré (a cena je symbolem této informace), tak tomu snáze uvěří. Také potěšení z filmu se dá ovlivnit - již dřívější pokusy ukázaly, že lidé lépe hodnotí takový film, o kterém už před jeho zhlédnutím slyšeli, že je dobrý. (viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=519937). Neplatí snad totéž i v případě "konzumace" Godarda? Tento režisér, který v roce 1960 stál u zrodu francouzské "nové vlny", získal tenkrát ceněnou pověst kinematografického revolucionáře, a tato pověst-doporučení dodnes působí na mozky diváků, obzvlášť těch, kdo nechtějí zapadnout do průměru či platit za neznalce. Naštěstí nemusím být znalec za každou cenu. Ano, byla jsem zvědavá na to, co Godard řekne o socialismu, ale zjistila jsem, že to jsou jen senilní útržky bývalé slávy - jak Godarda, tak i socialismu. Po třech dnech se mi toto "víno" úplně vypařilo z hlavy a žádná lítost se nedostavila. (27.01.2012)