Socializmus

Socialismus je vše a nic. Je to dokument, koláž, hraný snímek, komedie, drama, filosofie, politická stať,… Ve třech formálně i myšlenkově zcela odlišných částech nalezneme řadu myslitelných i nemyslitelných sdělení, filmařských postupů-přístupů. Více ZDE. (15.11.2010)

Godarda mám hodně rád, ale tenhle jeho film... no fakt se to nedá. Nedokážu uvažovat o něčem, co okázale odmítá chtít vzbudit zájem... takže ho skutečně nevzbuzuje. Rád bych to odpálkoval nějakým chytrým argumentem, ale nejsem toho schopný. Prostě mě to hezky postaru nudilo. Naštěstí se Costa Concordia potopila, takže dvojka nebude. (14.12.2012)

Když filmař nedokáže zaostřit kameru či mu vypadává zvuk, je to pro mne spíš diletant než umělec. Godard kdysi psal výborné dialogy, ale teď tu máme jen nesouvislou řadu nesmyslných blábolů typu „Lhala jsem, abych neporušila prostor a čas.“ či „Nemluv s nikým, kdo používá sloveso být.“ Postavy většinou ani nejsou moc vidět (autor zřejmě nepoužívá umělé osvětlení, protože by to nebylo pravdivé). Ano, socialismus byl nesmyslný, takže stejný je i film, co si ho vetkl do názvu. Pro intelektuály, cinefily či filmové vědce to možná bude mít nějakou hodnotu, já to však pokládám za filmový ekvivalent masturbace. (05.01.2013)

Dlouho jsem chtěl dát slabší 3*, protože první polovina se mi celkem líbila. Sice tam není vůbec žádný děj (jako v celém filmu), ale jako experiment se mi to zamlouvalo. Hodně se mi na tomhle filmu líbil zvuk, měl jsem sluchátka a nejednou jsem měl pocit, jako by někdo hlasitě mluvil přímo za mnou, i když za mnou je jenom zeď. To se mi skoro nikdy nestalo, že bych mě film zmátl tak, že bych si myslel, že na mě někdo v realitě mluví, ale přitom to je jen v tom filmu. Nevím, jestli by to na mě tak působilo i bez sluchátek, každopádně díky tomu se mi ten film líbí o to víc. Ono dokud se to odehrává na té lodi, tak se to celkem dá, teda pokud vám nevadí experimenty. Druhá polovina, kdy vylezou na souš mě ale nudila, ubylo experimentování a už mi to zase lezlo na nervy. A pak už se to nijak nezlepšilo, bohužel. Jak už jsem psal, děj v tom filmu není, jenom si tam lidi nesouvisle povídají (je v tom pár myšlenek směřující k celku o zkaženosti dnešní doby - s něčím souhlasím, s něčím ne, aspoň v rámci toho, co jsem z toho pobral) do toho se střídají nesouvislé záběry všeho možného, podobně jako u Sbohem jazyku, ale tady mi to nelezlo na nervy. Naopak, občas to je i vtipné, nevím jestli záměrně nebo ne, ať je to tak nebo tak, mám díky tomu z tohohle filmu lepší dojem. Bohužel to ve finále na víc jak lepší 2* nevidím, i když bych rád dal víc. EDIT: Po letech silné 3* (17.07.2019)

Na tento film se dá nahlížet z několika pohledů, od nadšených až po skeptické. Každopádně je to zajímavé subjektivní zamyšlení o stavu společnosti, svobody, morálky a demokracie. Evropa je zde zúžena do prostoru Středozemního moře, která je kolébkou takzvané západní civilizace a stylu života většiny dnešního světa, konkrétně i Evropy. Je zde kritický pohled na historii, plnou totalitních diktatur a jejich vyhlazování nežádoucích a spikleneckého obohacování. S pozoruhodnou hravostí a se zajímavou invencí je bráno heslo: svoboda-rovnost-bratrství. Vznešené heslo je aplikováno na rodině, která je základním kamenem společnosti. Zastavení na cestě v Egyptě, Palestině, ukrajinské Oděse, Řecku, italské Neapoli a španělské Barceloně jsou plná historií válečných konfliktů, dávných filmových úryvků a nadějí v budoucnost. Z postav je nutno zmínit bývalého nacistu Otto Goldberga (Jean-Marc Stehlé), zámožného muže současnosti, ruskou agentku Olgu (Olga Riazanova), pátrající po části zmizelého zlata, rodiče Catherine (Catherine Tanvier) a Jean-Jacques Martin (Christian Sinniger) se svým svérázným výkladem hesla na dětech Florině (Marine Battaggia) a Lucienovi (Gulliver Hecq), a členky francouzského třetího televizního kanálu (Élisabeth Vitali a Eye Haidara). Je to pozoruhodná úvaha, myšlenka, obraz, píseň. Kritické, a přesto plné naděje. Zoufalství a smutek, a přesto plné víry. (28.06.2012)