Socialismus
Film Socialisme
Film Socialisme
Réžia:
Jean-Luc GodardScenár:
Jean-Luc GodardHrajú:
Élisabeth Vitali, Louma Sanbar, Patti Smith, Quentin Grosset, Christian Sinniger, Blandine Bellavoir, Adolf Hitler (a.z.), Odile Schmitt, Bob Maloubier (viac)Obsahy(1)
Jedné noci vyzvou dva sourozenci zcela vážně své rodiče, aby jim vysvětlili význam slov Volnost – Rovnost – Bratrství. Dětsky upřímná otázka nedovoluje omezit se na otřepaná klišé, a tak rodiče a s nimi i tvůrci a diváci musejí bilancovat, odkud vzešly a kam dospěly tyto ideály. Během projížďky výletní lodí po Středozemním moři se otevře horizont s množstvím dalších otázek, příběhů, událostí, iluzí, mýtů a lží. Koláž názorů náhodných pasažérů, mezi nimiž jsou válečný zločinec se svou vnučkou, významný francouzský filosof Alain Badiou, americká zpěvačka Patti Smith, či moskevský pohlavár, se prolíná s různými obrazovými materiály, které nás přemístí do Egypta, Palestiny, Oděsy, Hellas, Neapole či Barcelony.
Jean-Luc Godard, enfant terrible světové kinematografie a jeho šest spolupracovníků, natočili společný opus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (47)
Podle Lyotarda byl rozpad "velkých vyprávění" moderny provázen truchlením - truchlením "post-moderních" lidí konce století nad jistotami, které jim ony velké jednotící příběhy o emancipaci, svobodě a pokroku skýtaly. A zde můžeme vidět rozpad jednoho z takových velkých vyprávění hned nadvakrát - nejen rozpad onoho příběhu o svobodě a rovnosti, ideálu socialismu a lepší společnosti, ale i rozpad příběhu o lineárně vyprávěném příběhu filmovém, o filmu sjednoceném určitým principem (ať už je to hollywoodský buržoazní sen o zásadní roli hlavních postav, jejichž motivace sjednocují děj, nebo jiná zeslabená forma sjednocování, např. určitým poselstvím, chronologií událostí, logickou kauzalitou příběhu atp.). A vrátíme-li se k onomu truchlení - je jasně vidět, že i ono se nám vrací nadvakrát. Nejen v rámci Godardova sdělení, stesku nad zpronevěření se Evropy svým ideálům, své snaze se změnit a stát se lepší, ale opět i čistě v rámci filmu a jeho formy - vždyť co jiného než toto truchlení dokáže "spojit" (když nesmím použít slovo sjednotit...) jednotlivé střípky, cézury, singulární fragmenty, z nichž se film skládá, než právě toto smutné leč osvobozující lidské a filmové truchlení? ()
Na tento film se dá nahlížet z několika pohledů, od nadšených až po skeptické. Každopádně je to zajímavé subjektivní zamyšlení o stavu společnosti, svobody, morálky a demokracie. Evropa je zde zúžena do prostoru Středozemního moře, která je kolébkou takzvané západní civilizace a stylu života většiny dnešního světa, konkrétně i Evropy. Je zde kritický pohled na historii, plnou totalitních diktatur a jejich vyhlazování nežádoucích a spikleneckého obohacování. S pozoruhodnou hravostí a se zajímavou invencí je bráno heslo: svoboda-rovnost-bratrství. Vznešené heslo je aplikováno na rodině, která je základním kamenem společnosti. Zastavení na cestě v Egyptě, Palestině, ukrajinské Oděse, Řecku, italské Neapoli a španělské Barceloně jsou plná historií válečných konfliktů, dávných filmových úryvků a nadějí v budoucnost. Z postav je nutno zmínit bývalého nacistu Otto Goldberga (Jean-Marc Stehlé), zámožného muže současnosti, ruskou agentku Olgu (Olga Riazanova), pátrající po části zmizelého zlata, rodiče Catherine (Catherine Tanvier) a Jean-Jacques Martin (Christian Sinniger) se svým svérázným výkladem hesla na dětech Florině (Marine Battaggia) a Lucienovi (Gulliver Hecq), a členky francouzského třetího televizního kanálu (Élisabeth Vitali a Eye Haidara). Je to pozoruhodná úvaha, myšlenka, obraz, píseň. Kritické, a přesto plné naděje. Zoufalství a smutek, a přesto plné víry. ()
VŽDY SE ŘÍKÁ, ŽE POROVNÁVAT JDE JEN TO, CO JE POROVNATELNÉ.... VE SKUTEČNOSTI ČLOVĚK MŮŽE POROVNÁVAT JEN NEPOROVNATELNÉ S NEPOROVNATELNÝM...... /// To jsem si takhle řekl, že jsem dlouho neviděl žádnou pičovinu..... V SOUČASNOSTI SE ZMĚNILO TO, ŽE HLUPÁCI ZAČALI BÝT UPŘIMNÍ... Je to pěkně – jako celek - (vlastně jako všechno...) rozmrdaný! Prase a filosof, aby se v tom vyznali! Ale jestli chcete potrápit svou psychiku podivnejma obrázkama, myšlenka a rachotem – nechť je tahle cesta za geometrií ve všech formách svobodná, stejně jako povídání si pomocí myšlenek. Veliké duchem... (ovšem nicka jako já, tohle nemůže ocenit...)....obrazovej a zvukovej bordel (tohle je moje pravý ,,já“!)... Naštěstí taky slezou z moře na pevninu, kde je to obrazově přívětivější, ale ideově stejně rozjebaný.... ovšem posledních 15minut!!!! TOHLE jsem od toho očekával !!!! (A kdy jsi viděl naposled nějakou pičovinu ty???) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Z francouzštiny mám za úkol seznámit se s významným představitelem tzv. ,,nové vlny“. 2.) Místo s kamarády se scházím s ,,nicotou“. 3.) Makám na benzince, čtu Balzakovy Ztracené iluze a stojan hlídá lama (ne šéf...myslím to zvíře!). 4.) Thx za titule ,,hansolo1“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionsca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale chtěl sdělit závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné. Na diváka se tu drze a z vysoka kálí. Tohle není důvod, proč mám rád filmy. ()
Galéria (22)
Fotka © Stadkino Filmverleih
Zaujímavosti (1)
- Loď, na které se film natáčel, se jmenuje Costa Concordia. V roce 2006, v době svého dokončení, to byla největší italská loď svého druhu. Do obecného povědomí ale vstoupila až poté, co v lednu 2012 narazila na skálu a ztroskotala na mělčině u toskánského pobřeží. Přes 4200 lidí bylo evakuováno, 32 lidí se nepodařilo zachránit. (Stegman)
tolik už bylo stížností, na tmářství (obscurité) nejen posledního Godardova filmu, na tak řečeno snobskou nesrozumitelnost podání, a zajisté si na totéž neméně hlasitě stěžovali ti, kdo s oblibou odsuzují lapidárně podávané filmy řečněním o banalitách a stříbrných podnosech, jaké údajně nedávají výzvu k vlastnímu aktivnímu chápání a chápání se (filmů). jsem ovšem přesvědčen, že kdyby se do slov dalo přeložit, co Godard "říká" filmovým obrazem, a on by tedy totéž vyřkl verbálně, dostihla by ho přesně tatáž obvinění: ze snobismu a elitářství. tak se věci (les choses) mají. takový už je úděl, ze kterého si, jak věřím, umělec (tento i obecně řečeno) nic nedělá (comme ça). prostě jen tak. ale to je zbytečná úvaha, protože přeložit obraz do řady slov možné není, zvláště ne pohyblivý a zvláště ne ten, pod kterým je podepsaný J-LG. jen mě tak napadlo, jak případné vlastně jsou i ty reakce, které už snad ani nemohou být vzdálenější filmu, od něhož se odrážejí, filmu mimo jiné tématizujícímu nevyslovitelnou nesnáz porozumění a sveřepou lidskou neochotu o porozumění vůbec usilovat. zejména, pokud jde o obraz, obraz rozvíjený v čase a obraz rozvíjený v čase, syntetizovaný s hudbou, respektive zvukem a "mezi řádky" doplněný o text. u ohromného množství filmů zůstává překážkou rozumění abstraktním obsahům v následnosti obrazů kódovaným nebývale úzké sepětí filmového (multi+inter/)média s hmotnou skutečností jako takovou. s výjimkami milovníků filmů mnoha vynikajících avantgardistů se i většina diváků naučila vnímat film jakožto něco daleko více konkrétního než abstraktního a témata se jim poté poodkrývala jen v jakýchsi svatých, nepředpověditelných okamžicích citového doteku mezi nimi a plátnem. a co je na tom špatného. ale co když dotek nenastane? je více než méně osamocený lidský rozum až tolik nemohoucí, že zůstane jen slepě tápat v tmách? Godard v Socialismu dosáhl skvostného účinku, který více než kdy jindy a kde jinde svádí abstrahovat obrazy a dekódovat je jako obecné hodnoty vážící se k sobě nejinak, jak na oděském schodišti a ústřední lodí vzpomínaný Ejzenštejn vyjadřoval pojmem "intelektuální montáž". a na tomto místě by měl správně každý povzneseně mávnou rukou a prohodit: "a co má být? není zdaleka první, ani jistě poslední, kdo ovládl film logikou intelektu, a proto jen za to velkou chválu nezasluhuje", ale ono nezůstává jen u toho. zároveň s tím Godard zachoval i apriorní konkrétnost, "reportážně" autentickou realističnost filmového záběru, kterou pravidelně připomíná nejen v záběrech na horizont oceánu a nahodile se vlnící mořskou hladinu - záběry natolik bezprostřední, až vedou oči diváka k úsilí proniknout pohledem hmotnou skutečnost na povrchu a dosáhnout neméně reálné skutečnosti transcendentní pod, respektive za povrchem, za obrazem. ostatně, každý umělecký obraz vede k tomu, co je za obrazem a současně přítomno v něm, přímo před lidským zrakem, kterému však vždy o nejnepatrnější krůček uniká. to je, velmi hrubě opsáno, to, jak si představuji ikonickou podstatu i filmového uměleckého obrazu. Godard svedl zkrotit filmové prostředky do zábavné, intelektuálně rozvíjené autorské deklarace s politickými obsahy a (co víc!) nijak se při tom nezpronevěřil kráse neodmyslitelně vlastní bezprostřednímu obrazu jako takovému, zobrazování jako takovému, filmování. nehledě na to, že Godardovy obrazy jsou často velmi příkře aranžované, nebo nepůvodní, kompilované, jak už je mistrovým zvykem. () (menej) (viac)