Sladký život

99% - La Dolce Vita... Film, který toho řekne tolik, až je pro mnohé naprosto nesrozumitelný. Již začátek předznamenává, jakým směrem se Fellini hodlá ubírat. Za zvuku řvoucí helikoptéry, jež stěhuje sochu Ježíše se bulvární novinář a playboy Marcello neslyší s pohlednými slečnami na střeše, a z „konverzace“ zůstane jen mimika s gesty. Následuje Marcellova odysea s dcerou boháče, a se všemi obdivovanou švédskou herečkou. Doma na něj přitom čeká jeho snoubenka, která je do něj nešťastně zamilovaná, a trápí se. Intermezzo se zjevením Panny Marie... Pohádkový večírek u osvíceného přítele Steinera s úvahami o životním štěstí... Letmé seznámení s dětskou nevinností... Návštěva otce... Každá epizoda má myšlenku, funguje samostatně, a přitom jedna s druhou dokonale souvisí. Název Sladký život získává stále nové rozměry. Vše propojuje neuvěřitelná hudba kouzelníka Nina Roty. Při večírku na hradě divák pomalu začíná spolu s Marcellem cítit frustraci typu „Kam to všechno vede? K čemu to všechno je?“ Hádka se snoubenkou a Steinerův osud pak sice přinese náznak katarze, ta se ale nekoná, protože Marcello svému sladkému životu není schopen uniknout, a v jeho setrvačnosti nalézá své jediné zázemí, svou jistotu, své útočiště Proto Marcello stále neslyší, a i poslední „konverzace“ filmu (ironicky zrovna se symbolem dětské nezkaženosti) končí pouze mimikou a gesty. Tento film u mě roste s každým shlédnutím. Mistrně natočené poselství o sladkém životě! Neumím napsat víc, než Grazie a Maestro Fellini! (28.06.2006)

Na úvod..taky vám Marcello Mastroianni tolik připomíná Richarda Grieca? :) Mno, ale k věci. Zprvu bych podotkl, že La Dolce vita má příliš dlouhou minutáž..167 minut sledovat depresivní obrazy natolik složitého tématu je opravdu vyčerpávající. Tento Felliniho film jsem viděl "natřikrát"..první půlku v kině (samou nudou jsem byl donucen odejít..poprvé v životě jsem odešel z kina), další hodinu doma na DVD, ale přehrávání jsem musel přerušit (i přesto, že jsem si byl vědom gradace snímku) a poslední půlhodinu už jsem nějak dojel. Ale poměrně trefně jsem si film rozdělil. Protože to, co jsem viděl v kině bylo opravdu uspávající (tedy kromě scény ve fontáně:), ale s každou mou další "projekcí" film gradoval (silné slovo pro mírné navýšení této pomyslné křivky:). Uvažoval jsem nad tím, jestli to pro mě není příliš náročný motiv, ale takové filmy si skoro vždy labužnicky vychutnávám..problém vysokých společenských vrstev číší z celého filmu naprosto jasně, ale dle mého pouze reflektuje něco natolik známého a jasného, že se není čemu obdivovat! Ano, ve své době to jistě bylo revoluční dílo, ale dnes..nevím. Fellini měl spíše o tomto tématu napsat knihu, která by dnes mohla sloužit k téměř historickým účelům. Sečteno, podtrženo..ne, nedovolím si tento pomyslný "klenot" odsoudit. Proti gustu.. (08.03.2006)

Snobské večírky římské smetánky; prázdnota života těch, kteří mají zdánlivě vše a přitom vlastně méně než nic; žena, která mě na pár chvil vážně dokázala přesvědčit o tom, že je tou úplně nejkrásnější a zároveň nejhloupější na světě; muž, zmítaný mezi soudností a lákadlem sladkého života v nevědomosti - tak bezstarostného a zároveň tak prázdného a falešného. . . . . Řekla bych, že snímek lze opravdu plně docenit až při některém z dalších zhlédnutí, a tudíž se možná příště té páté hvězdě už neubráním - kdo ví... (11.04.2007)

Myšlienku filmu výborne vystihol Marigold, rovnako ako text distribútora. Absolútne s nimi súhlasím a absolútne nemôžem dať filmu vysoké hodnotenie ako väčšina... Asi nemám pochopenie pre "problémy" smotánky a morálnu pokleslosť zhýčkaných boháčov či hviezdičiek, naháňačkou bulváru za zmedializovaním čohokoľvek a promiskuitu ambicióznych novinárov, ale tento film ma nechytil za srdce ani za nič iné. Možno by som dala celkovo za film 3*, ale niektoré pasáže ma neskutočne nudili a tak dávam len 2. --- Marcello je akýsi novinár a hlavne smotánkový "groupie". Niekedy sa stavia do úlohy leva salónov, inokedy sa tvári ako unavený intelektuál. Nedokáže sa však zo "sladkého života" vymaniť a ani nechce. Baví ho zamieňať pretvárku za presvedčenie, vrhať sa do každej svojej role naplno a prostituovať vyššej spoločnosti... Jediný možný výsledok je taký, aký mu prorokovala jeho snúbenica (ktorá predstavuje ďalší extrém v snahe za každú cenu si ho pripútať): "Skončíš sám ako pes." Možno je Sladký život aj ukážkou sebazničujúcej filozofie, z ktorej bohužiaľ Marcello vyjde horšie ako jeho celebriťky, lebo na rozdiel od nich nebude mať do konca života hŕbu prachov, ktorá by ho aspoň vytrhla z duchovnej prázdnoty a nahradila ju hmotným dostatkom... (06.04.2005)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)