Casanova Federica Felliniho

Casanovu, svého Casanovu, ale také českého duchcovského Casanovu Fellini vykládá jako řetěz životních příhod muže, který je pro něj tak trochu esencí mužné italskosti. V tom je přednost, ale i slabina tohoto díla. Velkolepě komponované obrazy pro toho, kdo nezná podrobně život tohoto velkého bonvivána (požitkáře) 18. století a komu je cizí italská exaltovanost (tak působí Ital na Středoevropana), se CASANOVA mění v značně šedý sled zaměnitelných obrazů, které provází poněkud articistní erotika. V druhém případě se před poučeným divákem za velkolepou režijní kulisou rýsuje režisérova osobnost. Osobnost muže AMARCORDU, osobnost neméně smyslná, vášnivá a intelektu a duchu vůbec oddaná a poddaná. (Jakoby stranou zůstává Felliniho vytříbený smysl pro dekadenci doby - schylovalo se k velkým světovým revolucím 18. století, které z kořene vyvrátily tuto pozdně barokní a a duchaplně zhýralou rokokovou společnost korzetů a paruk a mimořádný Sutherlandův výkon v hlavní roli.) České kulisy - skvěle vystižené - tomuto pohledu dodávají přesvědčivost i tam, kde v předcházejících částech filmu mohla snad být méně zřetelná. V odhadu kvality svého díla se Federico nemýlil; v odhadu toho, co dokáže snést jeho divák, byl úspěšný podstatně méně. (30.01.2015)

PPP vs. FF. Saló, aneb 120 dnů Sodomy vs. Casanova, jedna nula. Co mají oba filmy společné? Je to snaha jít skrze alegorii a podobenství až na nejzazší mez zobrazovaného tématu, pomocí metafory prozkoumat samotné limity věci a jít dokonce až těsně za ony limity, kde se teprve vyjevuje pravá podstata věci. Oba filmy vyobrazují marnost a pokleslost zdánlivě vznešeného života (vyšších vrstev, ale pro Felliniho tento detail asi nehrál roli), skrytou esenci lidské zábavy, která se rychle změní v škleb a zpustlé orgie atp. Ale zatímco Pasolini měl odvahu podstoupit tuto filmovou hru na hledání totální krajní meze, kam až společnost i film mohou ve své podstatě dojít, aby toto vše metaforicky zobrazily, Felini končí někde v půlce. Jeho Casanova tak není v ničem překvapující film, vlastně by to celé mohli natočit i Američani, jen by museli sehnat Evropana, který by film zabalil do barviček a pozlátek á la rokoko. Inu, není divu že FF získal několikrát v kariéře Oscara, zatímco Pasoliniho potkala rok předtím jiná pocta, která však o jeho umění vypovídá mnohem více, než Felliniho pozlacený panák (a jsem zpět u toho pozlátka, pane Fellini, kdepak jen ty vaše dřívější filmy jsou...). (03.01.2015)

Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). (14.04.2013)

Šílenost dekadence anebo dekadentní šílenost? 1) Přiznám se, že dekadence mě naposledy bavila u prokletých básníků. Fellini Casanovu oblékl do úděsné noční košile (byť dobové), na hlavu mu nasadil nechutnou paruku a ze sexuálního predátora udělal dekadentní symbol úpadku mravů beze špetky přitažlivosti. 2) Výtvarná stránka filmu chvílemi uchvacuje, to ano. Ale jako celek jsem se nudil. 3) Zajímavé komenty: tomtomtoma*****, MR007****. (22.09.2016)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)