Amarcord

Poslední šance Fellinimu mě s italským klasikem konečně usmířila. I Federica totiž dohnala nostalgie a to natolik povedená, že ji ještě několik let po zhlédnutí nemůžu úplně vymazat z hlavy. V klukovských zážitcích jsou všechny dojmy zveličené, všechny postavy věrohodně černobílé a všechny příhody nezapomenutelné. Sice i tady pan režisér v jednu chvíli přestřelí, když venkovskou epizodku nechá jít až příliš daleko přes hranice snesitelného absurdna, ale jinak je pro mě Amarcord jeho zdaleka nejstravitelnější i nejlepší snímek. (30.05.2006)

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %. (10.11.2013)

Vzpomínková kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, některými kritiky přezdívaná "zlínský Amarcord", mě přiměla ke zhlédnutí Amarcordu pravého, italského. Sám Bajaja v knize několikrát odkazuje na slavný Felliniho film. Kniha mě zaujala. K filmu jsem proto zasedla s velkým očekáváním. Nu a místo nadšení jsem se dočkala pouze hlubokého zklamání. Roztříštěná podívaná, kterou jsem chtěla už po půl hodině vypnout. Nakonec jsem film s velkým sebezapřením dokoukala, ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. (04.02.2010)

Vzpomínky na dětství jsou vždy jen jedny. Jako kuřátka kolem kvočny se kupí výchozí mozaika prvotních zážitků kolem nosných témat života. Souznění prvních krůčků, postupné propracovávání se k vlastním, již více či méně "dospěláckým" názorům, první erotické vzněty, které odolají hravě i tomu nejpřísnějšímu představitelnému katechismu. A dominanty, na které se nezapomíná. to všechno je ve vícevrstevnaté kompozici autobiografického Felliniho filmu obsaženo. Výraznost autorova rukopisu je nepřehlédnutelná: běsové nastupující puberty prvních nesmělých pohledů, bezuzdnost v teorii, bedlivá obezřelost v praxi. A zrání, a zrání .... Rimini třicátých let minulého století naznačuje ve velmi výmluvných souvislostech priority mladičkého Felliniho, prázdnotu mussliniovského všedního dne. A čekání, a čekání.... Dětský svět je svým pojetím i vnímáním příkře odlišený od toho oficiálního. Všechno vnímáme s určitým posunem. Může se zdát, že je to málo; má-li básnivost v této rovině znamenat postižení filmu a invenčních pružin, s jejichž pomocí procházíme více i méně snadnými úskalími tohoto bouřlivého Felliniho životního období, je pravdou opak. Snaha o vylepšení a sebezdokonalení nemá alternativu; k dospělosti, té skutečné, ne k té proklamativní, se vždy, každý z nás v klíčovém období, probojováváme těžko a nanejvýš nesnadno. Film sjednocuje jeden průnik: lidská blízkost i vzdálenost místní prostitutky zvané Štísko. Štísko nakonec ne zcela uspěla, Itálie, postupně se defašizující, zřejmě naopak ano. Svou adaptabilitou, svým zemitým humorem, svým rodícím se neorealismem, svým hospodářským vzmachem. Svou italskostí, jejímž ztělesněním je tento film, ostýchavě vzpomínající na dětský věk jednoho z jejích největších synů všech dob. (30.12.2007)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)