Odnikud někam
Somewhere
Somewhere
Somewhere
Somewhere
Somewhere
Réžia:
Sofia CoppolaScenár:
Sofia CoppolaKamera:
Harris SavidesHudba:
PhoenixHrajú:
Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O'Donohue, Alexandr Něvskij, Laura Chiatti, Michelle Monaghan (viac)Obsahy(2)
Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (289)
Somewhere ma Sofia Coppola prekvapila podstatne príjemnejšie ako v prípade Marií Antoinette. Film, ktorý hovorí o celkom obyčajnej veci - samote. Z pohľadu Stephena Dorffa. Z pohľadu Elle Fanning. A z pohľadu samotnej režisérky. Toto nie je stratené v preklade. Toto je stratené v živote. V živote o akom každý sníva. O samote z toho že človek môže na mieste ako showbussines byť naozaj ťažko milovaný. Herecký minimalizmus. Príbehový minimalizmus. Scénky ako vytrhnuté zo života. Veci, ktoré nie sú vysvetlené, ale ktoré dávajú zmysel. Hudba, ktorá znova nadchne a poteší ako každý soundtrack z nezávislých filmov. Veľmi dobre sa na to pozeralo. Celá tá detailnosť. To presvedčenie ukázať nám niečo skutočne bez nejakých silených strihov, efektov a hereckého pátosu a viete čo? Funguje to. Aspoň u mňa. Zjedol som to aj z navijákom. A páčilo sa mi byť chytený. Takéto filmy jednoducho môžem a je tu všetko čo na nich zbožňujem. Po prvej scéne až po záverečné titulky, bez pocitu, že som videl menej, alebo viac ako som mal. V tom je tá genialita. V tom je tá malá myšlienka rozvitá do viacerých vrstiev aby si z nej každý mohol zobrať to svoje. Emotívne scény, na ktoré sa nezabúda - striptíz, plávanie v bazéne, hranie guitar hero. To všetko vytvorilo príbeh, vďaka ktorému som sa dostal - troška pateticky - odnikiaľ niekam. ()
Jedním slovem - nuda. Oceňuji tu pasáž kde se filmová hvězda stará o svou dceru a budují si tak po letech svůj vztah. Co mi ovšem nejde na mysl jsou tichá a nudná místa plná otázek, která na vás křičí v celém filmu a neustále v každé této scéně hledám jeden jediný smysl. Sofia Coppola mě prostě už podruhé velmi zklamala. Nevím zda-li pak má takový ten dar jako její otec, ale já se v tom zatím nedokážu najít. Neviděla jsem sice všechny její filmy - a pokud tak učiním mám silný dojem, že nebudu o nic chytřejší než nyní. Ano Sofia Coppola točí zajímavě a jinak, ale zatím to není nic pro mě. ()
Zas tie skreslenia. Ani v najmenšom nevyvraciam katarzný útlm oproti "Stratám v preklade" hĺbka-emócie-nálady v nich mali monopolné postavenie, ale tvrdenia, že "Somewhere" je založený na (1.) recyklacií zaužívaných postupov, ktorá je úzko spätá s (2.) autorkinou namyslenosťou a po fúzii týchto dvoch aspektov vzíde (3.) štrukturálna nudnosť, ma nútia k týmto trom názorom pridať aj moje obhajobné ekvivalenty._______Sofia Coppola: 1. Nerecykluje, len nepretržito verí svojim víziam, presvedčeniam a metódam, to že tentokrát nenatočila exponátny kúsok ešte neznamená jej rezignovanosť alebo vyprahnutosť. 2. Namyslená ako osoba - možno áno, ako autorka - určite nie. Viacerí si občas mýlia pôdu nezávislú s tou závislou, v tej prvej totiž nejde o to niekomu sa zavďačovať, vodiť za nos alebo ohromovať, v tej druhej však niekedy áno, preto ak sa niekto zatúľa do "cudzej dediny" a nie sú naplnené jeho vybájené požiadavky, šíri tieto klamné domnienky. 3. Zdanie nezáživného/zdĺhavého sledu záberov, ich zdánlivá zdelovacia holosť a nedokončenosť je posledným prestrelením kritizujucich, ale aj zároveň spoločným výstupom z predošlých dvoch bodov. Ak niečo exportne zapadá do ceľkovej koncepcie, tak je to práve onen "lenivý" strih, ktorý predeľuje (záujmovo nie až tak výrazné, kompozične vycizelované) zábery končiace vtedy, kedy si to daná okolnosť vyžaduje. Jednotlivé zvyklosti sú navzájom poprepájané a modelujú finálnu mozaiku presne tak, aby charakterizovala rozdielnosť tvorcu, jeho rozdielny prínos._______"Odnikiaľ niekam" nie je žiadnou studňou múdrosti, nazerá na denodennú rutinu žiadaného herca na pozadí hriešneho LA a krotko komunikuje jej "bočné" príznaky v podobe osamelosti/nezúčastnenosti/neštastia. Má všetko a vlastne nemá nič. Slasti prinášajú strasti. Bánalne, ale vďaka nevtieravej forme veľmi pôsobivé. K tomu diegetický soundtrack, verný prejav Stephena Dorffa a symbolika all around. Mnohými zatracovaní, mnou podporovaný. Prečo? Pre cit. ()
Mám rád vcelku osobitý styl Sofie, takže je vcelku jasný, že se mi film líbil. Je fajn, že nic není sděleno polopaticky a celek se utváří postupně, aby náhle vyplul napovrch. Film pak končí právě včas a nechal mě příjemně ukolébaného a snad šťastného z drobného filmového zážitku. Barový tanečnice byly nejvtipnější :-) HUDBA: Phoenix - je jen málo režisérů, kteří dovedou pracovat ve filmu s hudbou tak, jak se mi to líbí. Jedním z nich je M. Mann, druhou Sofia Coppola. Hudba hraje prakticky jen reprodukované nebo živá, takže do snímku přesně padne. Trochu mě zklamalo, že režisérka poprvé nevyužila žádné písničky od Air, ale bohatě to vynahradila Sebastianem Tellierem na večírku, který od nich není zas až tak daleko. ()
Galéria (58)
Zaujímavosti (12)
- Film získal "Zlatého Lva" na 67. Benátském mezinárodním festivalu v září roku 2010. (Dines)
- Mnoho dialogů bylo improvizací herců. Zejména pak repliky Sammyho (Chris Pontius) směřované ke Clee (Elle Fanning). Jejich cílem bylo vyvolat u mladé herečky skutečné překvapení. Pontius byl pak do své role obrazen právě kvůli schopnosti improvizovat. (oje)
- Většina filmu je natočena v hotelu, několik scén pochází z Los Angeles či jeho okolí, jeden den strávila produkce v Las Vegas a nakonec celý štáb odletěl na pár dní do Itálie, konkrétně do Milána. (Taninaca)
Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (menej) (viac)