První láska

Turgeněvovu předlohu neznám, takže budu hodnotit čistě na základě filmu. Příběh o jedné povrchní potvoře týrající a manipulující z nudy a rozmaru řadou mužů, kteří si to pro její pěknou tvářičku nechají líbit a marní čas na jejích sedáncích plných bezobsažných tlachů a stupidních her. Do toho se připlete nezkušený mladík, pro něhož je tento vztah prvním milostným vzplanutím v životě. Film působí poněkud zdlouhavě a nudně, protože většinu času zabírají právě ony dýchánky. Rovněž pointa se dala uhodnout. Snímek pak končí ve chvíli, kdy konečně přijde nějaký zvrat a diváka začne příběh více zajímat. Herecké výkony ovšem chybu nemají. (03.01.2022)

Dramata čs. televize.¬         Ruský spisovatel I. S. Turgeněv nepatří mezi mé popředné spisovatele, raději mám z toho období jiné Rusy — Dostojevského nebo Čechova; nicméně jeho novelu První láska mám rád. Tuto moji náklonnost pak ještě prohloubil podařený snímek Okouzlení (1970) z německo-švýcarské produkce, filmový přepis Turgeněvovy První lásky v režii a se scaenářem šitým přímo na tělo předloze Rakušana M. Schella. Ba, tento filmový přepis mám ještě daleko raději než samu povídku, což je případ ojedinělý.¬                 Do těchto mých čtenářských a diváckých prožitků vstoupila nyní náhle televizní instenace z r. 1969. Viděl jsem víc dramatických instenací československé televize z rr. 1960–1980, ale žádná se mi nejevila tak slabá, tak ploše a nedůstojně podaná jako právě tato. Zvláště Bratranec Pons podle H. de Balzaca z r. 1973, ale třeba i Pomsta podle G. de Maupassanta z r. 1971 nechť jsou příklady televizních filmů z té doby, které jsou dramaturgicky, herecky i jinak podařené. Na tomto místě je třeba říci, že obecně se československé televizi zmíněného období dařilo spíše v genru komedie.¬                 Případné opoznámkování: uživ. radektejkal. (01.05.2021)

Hrátky šesti kohoutů a jedné rozmazlené slepice mě, přiznávám, příliš nezaujaly. 1) K četbě Turgeněva jsem nedorostl a obávám se, že v tomto životě se to už nestane. Inscenace mě nudila._____ 2) Zde opěvovanému 21letému Petru Štěpánkovi (Voronin) to v bílé košilce převelice slušelo a jeho nezaměnitelný hlas nesporně vábil a vábil. Ale jeho sladký kukuč mi nikdy nepřišel příliš sexy a tak tato vábnička na mě nezapůsobila, jak snad měla. (27.02.2021)

Dobře znám jak povídku, tak její rozhlasové zpracování z roku 1960. A tak mi jako nejzajímavější připadá trocha polemiky s Vančurou**** o televizní adaptaci. Na rozdíl od něj mi přišla poměrně plochá, její dramatické klimaxy odřezány, jakoby se přitom lpělo na něčem nepodstatném, a to podstatné nebylo pochopeno. Turgeněv byl pozitivista, a tak jako v každé zprávě/povídce, uvádí nejprve fakta. O aktérech – především hlavní hrdince – se z adaptace nedozvíme (na rozdíl od knihy) téměř nic, rovněž tak pomalu se rozvíjející vztah syn-Zinaida-otec je zde utajen do samého konce, a i zde je neslaný nemastný. Nicméně zkusme se ještě podívat na postavu mladého Vladimíra Petroviče (mladý Štěpánek) s otázkou, do jaké míry odpovídá literární předloze. Dva citáty (jeden ze začátku a jeden z konce, v překladu Karolíny Duškové): „Krev ve mně kypěla, srdce se mi svíralo tak sladce a podivně; stále jsem něco očekával, něčeho se bál a všemu jsem se obdivoval… …. Bylo to podivné horečnaté období, zmatek, v němž se jako ve víru zmítaly protichůdné pocity, myšlenky, podezření, naděje, radosti i utrpení; bál jsem se zahledět do sebe.“ Tak co, bylo to „comme il faut“ nebo ne? Pozn.: Přesto však souhlasím s Vančurovým závěrem, že tato kultivovaná televizní podívaná už by dnes vzniknout nemohla. (25.02.2017)

Nádherná Tomášová, která i ve čtyřiceti letech byla natolik krásná, že nepůsobí překvapivě, že by se do ní mohl zamilovat o dvacet let mladší Petr Štěpánek. Tu pánskou společnost ovládá s elegancí a šarmem. Nádherný závěr a perfektně podaný padouch Ilji Racka. Na dnešní dobu trochu pomalý děj, ale je to Turgeněv a je fakt, jak píše Vančura, že tak kultivovaná podívaná by dnes už vzniknout nemohla. (13.02.2021)