Unesené

Tak filmovej říjen je zatím dodavatel mnoha hvězdiček, po Gravitaci tu máme další kvalitku a já z pytle tahám tentokrát hvězdy čtyři. Mám jedinou výtku a to jsou ty kecy o bohu, nepasovalo to tam. Ovšem zbytek ,to už je slušný žihadlo. Když pominu výborně budovanou atmosféru, solidní napětí a velmi kvalitní herecký výkony, tak mě totálně odpálila postava Kellera Dovera, to jakým způsobem vzal "spravedlnost" do svých rukou a divák tak vidí téměř v přímým přenosu co dokáže z člověka udělat silná, emotivní a bolestná událost. To, alespoň z mýho pohledu strčilo do kapsy všechno ostatní. (08.10.2013)

Unesené deti. Námet ako hrom. Kto by to neocenil? Tie zúfalé, hrozné rodičovské pocity zúfalstva na pokraji kolapsu? A vcítiť sa nie je tak ťažké, veď rodičmi alebo deťmi sme komplet všetci. Ako kriminálny príbeh to zase až tak dobre nešliape. Pretože -paradoxne - príbeh zachováva predpoklad, známy z vyšetrovateľskej praxe, že odhalenie páchateľa je často čírou zmesou nekonečnej trpezlivosti pri prehrabávaní sa tonami jalovej hlušiny a náhody. Kdeže rozumovo náročné konštrukcie vyšetrovateľa. Tie sú dobré tak do tv adaptácií podľa Agáty Christie. Ale zase, ak sa film vzdá sherlockovského mozgu, ostáva často len nudný balast. A ten divákov neosloví. Preto tunák tvorcovia siahli po niečom, na čo sa často zabúda, ale čo je pri akomkoľvek zločine často kľúčové. Ako konkrétny trestný skutok ovplyvní okolie, ktoré má vzťah k obeti? A ako takýto negatívnym reakciám, vedúcim niekedy k fatálnym dôsledkom predchádzať? Toto druhé sa pýtam už len ja, režisér primárne ukazuje, že únos dieťaťa totálne ničí život rodičov, vedie ich k nepredvídaným hystericko- násilným rekciám, často siahajú k fľaške. Často sa stávajú závislými od liekov. Rovnako tak sa ďalšími obeťami stávajú nespravodlivo obvinené osoby, ktoré si biľag prvotnej viny hodenej na nich systémom, nesú často až do smrti. No a netreba zabudnúť ani na vyšetrovateľov, ktorým zo zúfalstva nad nepolapením zločinca častokrát rupnú nervy. (26.04.2021)

Tak tohle je thriller! Mrazivý, na nervy brnkající, depresivní. Sice má několik jizev v podobě určité kalkulace s náhodami, mnohých nejasností (bedny, bludiště) a jedné vedlejší postavy (Bobby Taylor), ale základ je neotřesitelný. Tím je samozřejmě obsazení - Jackman coby zhrzený otec na pokraji psychických sil a Gyllenhaal jako neúnavný detektiv s drsným tikem ve tváři. Obzvlášť on si krade pro sebe 60% filmu, zbylých čtyřicet nechává Wolverinovskému kolegovi. Atmosféru dotváří chladné počasí (neustále tu sněží nebo prší), naléhavá hudba a pomalu gradující závěr, během něhož ztratíte nehty i na nohou. A delší stopáž tentokrát prospěla. (27.01.2014)

Fakt ne. Villeneuve se tak strašně moc snaží o "atmosféru", až ji spíš rozhání. Gyllenhaalovo vyšetřování a vůbec policejní činnost postrádá elementární logiku (navíc jsou zvraty podávána tak nezajímavě, že nudí) a postavy zůstanou po celou dobu odtažité, takže jsem se o jejich traumata nezačal zajímat. Myslel jsem, že hype roku je Gravitace nebo Rivalové, ale kdepak - ty si své přeceňování tak nějak zasluhují. Zmizení je jen neúnosně natočená a rutinní, i když nezkažená epizoda CSI. 2 a 1/2 (28.12.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)