Réžia:
Antonín MoskalykScenár:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerObsahy(1)
Mlčení, tak jak je rozehráli Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek, tu není především prostorem pro fantazii, není náznakem, není zamlčením. Je výpovědí. Výpovědí o cestě dvou lidí a o jejím konci, jak si jej oba uvědomují - a jak o něm mlčí. Mlčí, protože jejich nitru je vlastní to, co odmítá každé slovo bez významu, neboť zná bezvýznamnost žvanění, překřikujícího ticho jako znak pravdy: vnitřní důstojnost. Důstojnost, kterou zachovávají i v situacích, kdy je člověk zcela sám... Televizní film získal v roce 1969 Cenu kritiky na MTF Monte Carlo. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (42)
Od začátku je zřejmé o co půjde... ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Velmi citlivě vyobrazené bilancování vlastního života, vyrovnání se s pocitem osamělosti a nezájmu nejbližších. Krásné, komorní, smutné. ()
Je to silný příběh o stáří. Těžko popsat o čem to je. Musí se vidět. ()
Celkem komorní příběh dvou lidí na konečném útesu svého života, kteří se ještě snaží zachovat co jde, vždyť naděje umírá poslední..........bohužel je opravdu poslední a ani zdánlivě zachraňující lež nevydrží dlouho.......velice smutný příběh. ()
Dva stari lide si povidaji o tom co zazili v zivote, a to behem cesty do starobince...neni to nejak vesely, ale zahrany je to samozrejme dobre. ()
To by člověk neřek, konverzačka, která se odehrává první půlku v kupé, potom po nádražích a hotelích, jaká je v tom síla. ()
Herecký koncert Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Velmi silný snímek o stáří a o snaze mu utéct. Jde to? Je to možné? Nebo je to pošetilé? A. Moskalyk nám dává odpověd. Geniální dílko. ()
Dost smutný film (zvlášť některé pasáže), ale zdálo se mi, že Jarmila Kurandová poněkud přehrává... ()
Příběh je výborný a znovu ukazuje, jak skvělým byl Alexander Kliment spisovatelem (nenechte si ujít jeho romány a sbírku povídek). Scénář už tak výtečný není, protože těch dialogů je vážně moc a šly by zkrátit. Režijně a kamerově nezajímavé, ale herecky parádní (zejména Pešek). Film získal cenu kritiky na MTF v Monte Carlu. ()
"Mooc se lidi snažej, moc, aby zabíjení bylo hladký a rychlý..dneska už stačí jenom mačkat knoflíky, jako ve výtahu..ale já nemám nikdy dobrej pocit, když jedu ve výtahu. Co kdyby se to najednou utrhlo..." Poněkud smutné drama, které je ale postaveno na citlivém základě a vlastně i romantickém příběhu. "Hlavně, že jsme se zas našli!" ()
Děkuji České televizi za uvedení tohoto klenotu československé televizní tvorby, v sobotu 30.1.2010 by byla bývala paní Kurandová oslavila 120. narozeniny... Jednoznačná ukázka, že k dokonalosti nepotřebujete spoustu peněz, nákladnou výpravu, mnoho výbuchů, překombinovaný děj plný zvratů... Stačí schopný režisér a dvě herecké ikony, které rozehrají nebývalé drama o seniorské hrdosti a strastech posledních let života. ()
Možná kousíček méně slazené by to mohlo být, ale jinak originální umělecké dílo bez výhrad. Film nemá údaje o filmových místech, všechny interiéry a exteriéry jsou krásně zvolené a nasnímané, záběry Kuksu se asi nedají splést. ()
Těžko říct co to vlastně je za žánr. Přesto je to však film s zajímavou myšlenkou a to takovou, že věci se nemůžou plánovat dopředu protože pak se vše vyvine úplně jinak. Ale bylo pěkné že si dva staří lidé k sobě našli cestu. ()
Dojemně smutný a poeticky podaný příběh o osamělosti stáří v mistrovském ztvárnění obou hlavních představitelů. Snímek je obdařený neopakovatelnou atmosférou uměleckého vzepětí 60. let, které se až dosud nepodařilo českému filmu už zopakovat. ()
Velice silný příběh, kterému se dá jen těžko něco vytknout. Režisér Moskalyk měl s představiteli velice šťastnou ruku, neboť jak z pana Peška, tak i z paní Kurandové ono nostalgické a posmutnělé lidství přímo sálalo. A propo až se někdy bude hlasovat o nejsmutnější a nejdrsněší film myslím, že tohle by měl být jeden z horkých kandidátů. ()
Tento snímek si pustit v chvílích takřka absolutního osamocení, tak bych nevěděla, co si počít! ()
No tak já nadšení všech rozhodně nesdílím. Dva prolhaní důchodci, kde si někdy každý mele to svoje, a to je vše. Ta pražština mi k té staré paní vůbec neseděla, a hodně mne iritovala. To její „starej člověk“ nebo „choděj“ přímo rvalo uši. Dialogy, na nichž je celý film postaven jsou někdy řádně praštěné, ale zase nazvat děti „teplými“ neskutečně pobavilo. Dvacet ze sta, a to ještě s hodně přimhouřenýma očima. ()
Někdo v tom vidí naději, ale mně to přijde jen děsně smutné. ()
České národní bohatství - zlatý fond hereckého umění. ()