Réžia:
Antonín MoskalykScenár:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerObsahy(1)
Mlčení, tak jak je rozehráli Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek, tu není především prostorem pro fantazii, není náznakem, není zamlčením. Je výpovědí. Výpovědí o cestě dvou lidí a o jejím konci, jak si jej oba uvědomují - a jak o něm mlčí. Mlčí, protože jejich nitru je vlastní to, co odmítá každé slovo bez významu, neboť zná bezvýznamnost žvanění, překřikujícího ticho jako znak pravdy: vnitřní důstojnost. Důstojnost, kterou zachovávají i v situacích, kdy je člověk zcela sám... Televizní film získal v roce 1969 Cenu kritiky na MTF Monte Carlo. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (43)
Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže. ()
Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
"Mooc se lidi snažej, moc, aby zabíjení bylo hladký a rychlý..dneska už stačí jenom mačkat knoflíky, jako ve výtahu..ale já nemám nikdy dobrej pocit, když jedu ve výtahu. Co kdyby se to najednou utrhlo..." Poněkud smutné drama, které je ale postaveno na citlivém základě a vlastně i romantickém příběhu. "Hlavně, že jsme se zas našli!" ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Reklama