Barometr

Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. (02.01.2014)

Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže. (14.12.2020)

Život není pohádka, ale můžeme o něm tak mluvit, nikdo nám nebrání, jen ta realita prostého života, ve kterém je nejdůležitější vše prakticky a lidsky vyřešit...i když je to marný boj, je krásné to žít. A také se na to dívat, v rámci už tak skvělých dialogů také jedna z posledních možností svobodně natočit příběh dvou lidí, kteří pamatují vše od Rakouska až po srpen ´68. Nostalgická zmínka o Masarykovi musela tento TV film nadobro uzamknout do trezoru. (13.12.2020)

V průzračně čistém příběhu Alexandra Klimenta dokáží oba hlavní představitelé zaujmout svým hereckým umem. “Lidsky“ podaný příběh o vyrovnávání se se stářím je “prakticky“ bezchybně zfilmovaný. Intermezzo, které si dovolil Moskalyk při snímání Kláry Štěpánové (Jarmily Kurandové) při příchodu k domovu důchodců, je mistrovské. Zakomponování vánočních symbolů "při poslední večeři na svobodě" je dojemné (uzenáč, dělení jablka). Zaujme role Jany Hlaváčové (a podoba s její dcerou). Krásně si to Emanuel Navrátil (Ladislav Pešek) s Klárou Štěpánovou povídali. Smutně. Uvěřitelně. Hudba: Luboš Fišer. (01.02.2010)

Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. (01.03.2020)