V hlavní roli já

Když se někdy dívám na Příběhy Alfreda Hitchcocka, říkám si, že tenhle film by se mu možná mohl líbit. Černá komedie by to byla, jenže ono jaksi, čeho je moc, toho je příliš, a zvlášť když hlavní hrdinové nejsou moc zábavní, a to se pak všichni ti mrtví mohou snažit umřít jakkoliv zábavně, když jim to přeživší kazí. No aspoň jeden kvadruplegik má díky osvětlení klid v nebi. Jinak bohužel nic moc. (25.12.2011)

Slabinou sitcomově koncipovaného (většina scén probíhá v prostoru jednoho bytu a jeho dvorku) filmu je obsazení Dylana Morana a jeho vnějškového stylizování do proslulé figury Bernarda z "Black Books", což vytváří neadekvátní očekávání. Toto není film Dylana Morana, nýbrž herce a scenáristy Marka Dohertyho, přičemž fakt, že se jedná o jeho první celovečerní scénář, staví film do pozice zjevení. Takto pečlivě promyšlené a dramaturgicky precizní dílo, navíc ještě černá komedie, se v Evropě jen tak nevidí. Krom toho je potřeba ocenit chytrou sebereflexivní hru, kdy se evidentně laciný film stylizuje jako klasické thrillery hitchcockovské éry, zatímco dialogy odůvodňují užití příslušných postupů a reflektují současné trendy žánrové kinematografie. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (19.09.2009)

Na tento film sa dostal uplne nahodou, ako na rychlu alternativu, pretože sme zistili, že náš film sa nehrá. Spočiatku sa to rozbiehalo pomaly. Hovoril som nič moc. Neskôr sa však roztočí kolotoč absurdných situácií okorenených tipickým britským humorom a divák sa razom prestane nudiť. Nie že by film opustila uspávajúca až mŕtva atmosféra, ale o tom to je. Postupne získavam dojem, že Moran svoje postavy nehrá, ale že on taký vlastne je. Vždy mu len dajú iné meno a úlohu a on sa začne správať tak ako vždy. (14.10.2009)

Další z formičky filmů o outsiderech. Tentokrát si nesympatické postavy dají předsevzetí, že se budou chovat opravdu kreténsky, což jsme ještě neviděli. Jo, sorry, viděli jsme to. Asi stokrát. Britsky (vlastně irsky) pokerové tváře to skoro vylepšují, ale tady se chtěnost prostě neprojevuje dychtivostí, to je jen polehčující okolnost, nikoli omluvenka. No a když se všechny ty neuvěřitelné náhody neuvěřitelně náhodně vyřeší, oddychnete si a jdete se podívat, jak se jmenoval ten film, který si nemůžete vybavit, ale který byl skoro úplně stejný. Ještě že si to zapisujete na čsfd, protože jinak byste si nikdy nevzpomněli. Zkrátka nuda od nudy pojde. 1¾. (19.01.2013)

Zhrozil som sa sám zo seba, keď prišiel prvý výbuch nekontrolovaného smiechu. Do tej chvíle som si totiž myslel, že pozerám drámu s komediálnymi prvkami (niečo na štýl Aki Kaurismäkiho) a že až taký hulvátsky rehot teda asi nebude na mieste (a zvieratká mám rád). Príval nasledujúcich scén ma však vyviedol z preľaknutia, že či už som dočista zvrátený a i keď to ku koncu začalo strácať dych (upadať do jednotvárnosti), štýlový koniec nakoniec k celkovému nadpriemernému dojmu výrazne dopomohol. Hail to Britain! (31.05.2010)