Moneyball

Matematizovaná verze odvěké války rozumu a srdce, v níž se pere logika s instinktem a živočišná touha vyhrávat se zklamáním z prohry. Moneyball je vlastně náramně jednoduchý film, aplikující různé životní pravdy a otázky do světa baseballového managementu. A bezchybně funguje ve všem, co si na hřiště přivedl. Pitt s Hillem jsou skvělá dvojka... no, kolik z nás se pořád pokouší vyhrát ten pátý zápas? (17.12.2012)

Rok poté, co svět tleskal Sorkinovu scénáři za Social Network, přišel další příběh plný bleskových dialogů, odborných termínů a stlačení očividných emocí na minimum. Facebook se sice s baseballem srovnává těžko, ale přesto mi tato vypočítavost a v autorově případě pak v takhle krátké době až sázka na jistotu shazuje Moneyball už z principu. A jakkoli se na technicky precizně vyprofilované prostředí dívá skoro samo a občasná rodinná scénka umí zafungovat, nedostal jsem toho dost. Rozumím dosahování výjimečnosti a touze po zapomenutém snu, ale film zůstal na polovině cesty mezi vyznáním lásky ke sportovním statistikám a ukázce toho, že být generální manažer není žádná legrace. Přesných 70% zejména za jeden ze životních výkonů Brada Pitta. (22.02.2012)

Pokud jste Američani, přičtěte si deset %, jestli máte rádi baseball, tak dalších 10, za (až moc civilního) Pitta taktéž. Jinak je to místy docela nuda s extrémním počtem narážek na baseballovou historii a s hutným herním slangem, bez jejichž znalosti jsem si film užila mnohem míň. A to ještě vím, co je to nadhazovač, meta a homerun. Fakt, že jde o Sorkinův scénář, je rozeznatelný do půl hodiny, i když to předem nevíte (souhlas s Marigoldem). Ukecanost u sportovců však není cool tolik jako u subkultury ajťáků a nerdů. Vyzdvihnout však musím to, že Moneyball obsahuje několik dobrých vtipů, které jsou částečně jakoby skryté v řeči a běžných gestech - neupozorňují na sebe, přirozeně se objeví, ale rozhodně ne každý se smál. 70 % s odřenou pálkou, ale na odplivnutí do kelímku to rozhodně není./// Dceřina (skvělá Kerris Dorsey) písnička byla skvělá, dokonce lepší než originál (!), ale její text působil spolu s finální scénou až příliš explicitně a lehce citově vyděračsky. A Jonah Hill by měl zůstat u vážných rolí, protože z něj poprvé vyzařovalo nějaké charisma./// S odstupem musím říct, že vlastně netuším, jaká je cílová skupina filmu. Starší nebudou stíhat číst hutné titulky, pro zamilované párečky je tam minimum romantiky, puberťačky na to půjdou kvůli Pittovi, ale žádné potencionálně kultovní scény se nedočkají. Pro sportovce je to příliš neakční a navíc s artovým přídechem. Není to ani jímavé a dobře stravitelné klišé jako Blind Side. Just enjoy the show. [Kino] (15.11.2011)

Film o tom, kterak jeden podceňovaný generální manažer jednoho nepříliš bohatého baseballového klubu dokázal vyhrávat zápasy díky strategii, kvůli které ho všichni zatracovali a odepisovali, ale on s ní nakonec možná změnil dějiny baseballu. Na film jsem se podíval z jednoho prostého důvodu, kterým je baseball. Ten sport miluji, je vůbec mým nejoblíbenějším sportem a filmů o baseballu, které se dostanou až sem k nám do Česka, je na můj vkus zoufale málo. Proto jsem uvítal možnost rozšířit si obzory o další film s tímto tématem,a rozhodně jsem nelitoval. Brad Pitt jako zapálený manažer, kterému není jeho tým lhostejný, hraje perfektně, aniž by jakkoliv tlačil na pilu, a přitom je ve své roli úžasně přirozený, jakoby výměny a prodeje hráčů řešil dnes a denně. Z herců mě dále potěšil Chris Pratt, kterého jsem si oblíbil v seriálu Everwood a viděl jsem ho teprve v jeho třetí roli, ale furt je to sympaťák a furt hraje perfektně. Jinak po dějové stránce filmu nikterak neupadá tempo, je po celou stejně záživný a zajímavý, a i díky tomu mě dokázal nadchnout. Co mi trochu vadilo je, že nebylo ukázáno více záběrů ze samotných zápasů, díky tomu film chvílemi působil na můj vkus možná až příliš profesorsky, a to je důvod, proč nemohu udělit maximální hodnocení. Uděluji tedy čtyři hvězdy. (19.01.2013)

Kolik stojí vítězství? Před pár lety by Pittovi zřejmě připadla role prvojakostního baseballového hráče. Neboť v dobrém slova smyslu zredfordovatěl (vážnější látky, vážnější výraz), hraje nyní chlapíka, který stojí v pozadí. Méně akčního, ale neméně ambiciózního. Dosažení úspěchu pro něj má přednostní význam. Když neuspěl jako sportovec, chce prorazit alespoň z manažerského postu. Zde již nemusí brát ohledy na druhé, neboť on je ten, kdo rozdává peníze. Proč se tedy obtěžovat přetvářkou a schovávat svou tvář arogantního cholerika za milou masku. Ne, že by kolem a kolem (s pár rodinnými zastávkami) vzato nebyl sympaťák, ale určitě nehraje „an American hero“, vždy čestného a neomylného. Lidské bytosti jsou pro něj čísly, která lze, nutno-li, jednoduše vyškrtnout, v čem vidím nejvýraznější podobnost s The Social Network, s tím rozdílem, že tentokrát nejde pouze o jedničky a nuly. Napínavější klání než na baseballových hřištích, kam nás tohle převážně interiérové drama nechá nakouknout jen párkrát, probíhá v zákulisí. Zvítězí přístup humanistický, ekonomický, nebo kompromisní? Odpověď není jednoznačná ani po závěrečných minutách, jichž mohlo být, pravda, méně (a jež zápletku posunují trochu jiným směrem). Film se vyhýbá tomu, aby Billyho Beana, resp. to, co zosobňuje (prosazování osobního štěstí na úkor druhých), adoroval. Byť si vypůjčuje některé příběhové prvky patetických pohádek (flashbacky, zápas, který je třeba vyhrát), ve skutečnosti celkem chladnokrevně ukazuje, na čem tyhle filmy o velkých vítězstvích stojí. (Například jindy klíčová postava trenéra je odsunuta bokem, což se projevuje i jeho situováním na okraj záběru a co je zdůrazněno „odevzdaným“ výkonem excelentního P.S. Hoffmana.) Miller sundává sportovní slupku, aby vyjevil, že se pod ní skrývá cynické manažerské drama. Zároveň nám do cesty nejsou stavěny překážky bránící starému dobrému dojmutí, kterému na druhou stranu není ani přisluhováno (třeba soundtrackem, vytvářejícím přednostně napětí). Ambivalentní pojetí tradičního útoku na emoce krásně shrnuje dceřina písnička, kterou si Billy v závěru pouští. Je to zkrátka takové dojetí s „ale…“, s nadhodnotou k přemýšlení. 80% (30.11.2011)