The Crazies

Dvě věci jsou jasné: Za prvé, hodně dlouho se budu vyhýbat myčce aut :-) a za druhé, Eisner si u mě spravil pověst za průměrnou Saharu. The Crazies je horor, který celou dobu jede v rychlém tempu a málokdy dá divákovi prostor se nadechnout. A právě to mi trochu vadilo - vše je hodně rychlé, předem nalinkované, na strach tím pádem nezbývá takový prostor. Kdykoliv se ocitli hlavní hrdinové v nebezpečí, nebál jsem se o ně, protože maximálně do pěti minut už byli v pořádku. Lekačky jsou zde efektivní a čekané, nicméně většina na mě nefungovala. Alespoň, že obsazení se povedlo - Timothy, Radha a Joe, to jsou hlavní herecké pilíře tohoto snímku. Celou dobu jsem se rozhodoval mezi 3 a 4 hvězdami, ale za ten konec, který má nádech hodně černého humoru (až uvidíte, pochopíte) dávám horší 4 s tím, že očekávání (která pramenila z vynikajícího traileru) se nesplnila všechna. Škoda… (04.07.2010)

Psychotická sklizeň na maloměstě aneb nearktická denní verze 30 Days of Night... Původní sedmdesátkový originál The Crazies od George A. Romera pamatuji jen v útržcích, takže mě při sledování tohohle remakeu nesvazovala jakákoliv snaha porovnávat neporovnatelné. Nutno přiznat, že Breck Eisner vzal na vidle pořádnou porci toho, čemu já říkám submoderní zabíječe atmosféry - klipová kamera i střih (byť s několika opravdu povedenými záběry) a těžce naspeedované šílenství. I přesto však aktuální The Crazies disponují (kupodivu) jakous takous funkční atmosférou, nikoliv však hororovou a jistou dějovou sinusoidou (řekněme napětí dávkované s mezipauzou). K tomu vcelku sympatický Timothy Olyphant, chilloutově (akusticky) kontrastní hudební doprovod Marka Ishama a správně ujetý závět dohromady dává jedenu z těch přesvědčivějších soudobých předělávek, která neprudí, neoprudí. P.S.: Proč ale sakra ti hrdinní zachránci nechávají své nebohé manželky vždycky čekat na zdánlivě opuštěných prostranstvích, když je to asi stejně moudrý, jako hodit balíček rumovejch pralinek v sezení anonymních alkoholiků??!! [final rate: 65%] (15.03.2011)

„Nepýtaj sa ma, prečo nemôžem odísť od svojej manželky. Ja sa zasa nebudem pýtať, prečo ty môžeš.“ 70%, ale po výbornom rozjazde a sľubnom prostriedku to ku koncu predsa len už začne byť jemná nuda. Originál Georgea A. Romera (ktorý remake produkoval) som nevidel, ale remake, v čele so sympatickým Timothym Olyphantom v titulnej úlohe, rozhodne nemá originálny scenár. Naopak, je to klišé, klišé, klišé. Nechýba nakazený medzi hrdinami (no zo scény odíde hrdinsky, lebo bol sympaťák) a minimálne dvakrát sa stane, že hrdina je v poslednej sekunde zachránený pred smrťou pohotovým výstrelom spolubojovníka, čo je otravné. Na strane druhej, tempo prvej polhodiny je besné, akčné scény zručné a gore/masky pôsobivé (tvorcovia sa namiesto efektov spoľahli skôr na poctivé „ozajstné“ masky). Myslel som, že príchodom „zlej armády“ snímka stratí tempo, ale prekvapivo to nebolo až také zlé a hoci som asi každých 10 minút upadal do drobnej nudy, v jedenástej spravidla prišlo niečo, čo ma prebralo. (18.08.2010)

Rozhodne jeden z lepších hororových remakov, ktorý disponuje sympaťákom Olyphantom, vzhľadom na rozpočet prekvapivo epickým rozmachom a nejednou skutočne dobre natočenou (akčnou) scénou. Dramaturgia je ale značne zmätená - postupne sa to rozpadne na akúsi bezcieľnu road-movie so sledom výjavov "a do tohto lajna sme stupili na ďalšom kilometri". Navyše fungujúce ľakačky sú len asi tri a krvi je trestuhodne málo - keď už z toho tie fucky urobili R-ko, rozhodne by som zintenzívnil gore. Tesne po REC 2 dosť vlažný zážitok, ktorý síce slušne pobaví, ale už v priebehu niekoľkých hodín absolútne vyprchá. 7/10 (12.03.2010)

Proč nedat plné hodnocení, když jsem se královsky bavil. Nenudil jsem se ani minutku, vše bylo dle mého gusta. Kouzlo se nevypařilo ani po šestém zhlédnutí, a tak sahám na mety nejvyšší. O Guilty pleasure se bavit nelze, neboť nejde o brakové dílo, a tak se mi asi nějak zvráceně Podivní trefili přímo do noty. Svou zásluhu na tom má určitě výborný Timothy Olyphant, který po tomto snímku a po Dokonalém úniku našel cestu do mé TOP10. Jeho drahá polovička v podání Radhy Mitchell mi však neskutečně lezla na nervy. Uječenější ženskou jsem už dlouho neviděl, navíc její chování nemá nic společného s logickým uvažováním. Skvělou práci odvedl i Mark isham, jehož hudební doprovod ke scénám sedl jako prdel na na míru vyrobenou záchodovou mísu. U Podivných jsem se zkrátka smál (Everything is fucking moving), lekal (jen párkrát, ale dost), koukal s otevřenou hubou dokořán (vidle, hledání místa havárie, závěr) a v neposlední řadě měl na krajíčku (Fuck you for what you did). (18.08.2010)