Iluzionista

Chometovu animaci (resp. všech lidí na ní se podílejících), rozpohybování postav, hrátky se světlem a stínem, zašlé pohledy do interiérů... mám skutečně rád. Byla-li v Chometových příbězích přítomna i esence dospělého, často i bizarního... potichu jsem tleskal. Jako celek fungovala krátkometrážní Dáma s holuby, ale především i Trio z Beleville, obé v silném oparu (ba přímo mlze) starých časů a stesku po minulém (ať už jsme se pohybovali po Francii reálné či fiktivní). Iluzionista pokračuje ve šlépějích, ale nakonec jde i mnohem dále až do Calais, kde překračuje kanál La Manche směr Londýn, skotský Edinburgh... a zdá se to být i trochu symbolické, neboť právě zde Chomet mění postupem času svůj doposavadní styl. Přes všechny nesporné klady, kouska vtipu a melancholickou notu, která většinou funguje, se režisér pouští (jakkoli vychází z Tatiho předlohy / scénáře) přeci jen do zbytečného sentimentu (stejně jako příliš sentimentálně působí chvílemi i "přecinkaný" soundtrack) a příběh vázne, plyne a nakonec končí v okamžiku, kdy by ještě mohl pokračovat. Je to posmutnělé, ano, kýžené dojetí se však nedostavilo. │70% (20.09.2010)

Filmům francouzské výroby se docela úspěšně vyhýbám. Proto není překvapivé, že jsem před Ilusionistou neviděl ani jeden film od Tatiho nebo Chorneta. Přesto nebyl problém tam cítit tu nostalgii a těžce dopadající vědomí nenávratnosti jednou (ne-)investovaného času. No a navíc mi Ilusionista přidal další plusový bod k zavítání do Edinburghu. (01.03.2011)

Nadherny film a dar z nebes pro fanousky Jacquese Tatiho, ktery je ze scenare a hlavni postavy citit na mile daleko. Krasna rucne kreslena grafika ala Broken Sword (ne nahodou je oboji od frantiku) a uzasna piano hudba, ktera nahrazuje minimum dialogu. Je to dojemne a s blizicim se koncem cim dal smutnejsi. Takhle by hollywoodsky animak onanujici ve svych nejnovejsich 3D technologiich nikdy nemohl koncit ani vypadat a je to duvod, proc je Iluzionista o solidni uroven vys, nez treba v aktualni oscarove bitve konkurencni Toy Story 3. 9/10 (12.02.2011)

Sylvain Chomet prostredníctvom klasickej kreslenej animácie a svojského groteskného poňatia postáv rozpráva v L'illusionniste príbeh, ktorý je možno jednoduchý, obyčajný a na prvý pohľad neoriginálny, ale veľmi dospelý a hlboký. A našťastie menej prvoplánový a šialený než krátky film Stará dáma a holuby. Skôr taký realistický. Príbeh o životom zmietanom iluzionistovi z Paríža a naivnej škótskej deve z vidieka, o ich skamarátení i postupnom odcudzení, ma naplnil melanchóliou, ako žiadny iný film už dávno nie. Miestami v animáku prebleskuje aj humor, ale Chomet je nekorunovaným kráľom smútku. A využíva k tomu len minimum dialógov, pretože silný príbeh a brilantná animácia sú jeho najsilnejšími zbraňami. (8/10) (17.08.2011)

Pokud se na film dívám jako na autobiografický dopis Jacquese Tatiho jeho dceři, dostává další (a hlubší) rozměr. I bez této indície je tenhle animovaný skvost pohlazením po duši, od atmosférické animace (která svou paletou barev a statickým pojetím prostoru připomíná první dva díly pc hry Broken Sword) po mile sentimentální scénář. Není třeba vysvětlujících gest nebo zbytečných slov, takový přístup přinutí diváka vstoupit do hry a účastnit se. Vnímat a nechat se unášet poetikou. Nebo poezií? (05.03.2011)