Synku, synku, cos to proved

Tak jsem se po dlouhé době spletl ve výběru filmu, který jsem si vybral na sobotní podvečer. Ono jde o to, že si vždy vybírám snímky u kterých se mi líbí obsah natolik, že jsem si jistý, že ten film ohodnotím minimálně těmi třemi hvězdičkami, ale spíš čtyřmi nebo plným počtem hvězd. U tohoto snímku se mi líbilo, že je natočen podle skutečné události, která se stala v roce 1979 v kalifornském městě San Diego a že tato událost měla známky takového toho morbidního zákulisí, kdy syn zabije svou matku třímetrovou starožitnou šavlí. Moc hezký a zajímavý a dal by se o tom natočit zajímavý film, jenom kdyby si tvůrci nevymysleli zbytek příběhu u kterého si dle jejich vlastních slov sedmdesát procent děje upravili podle nich a proto z toho vznikla nekoukatelná břečka, která je nemastná a neslaná. Tvůrci se soustředili na antihrdinův vnitřní vývoj, který je nezajímavý a při kterém máte chuť to v půlce filmu vypnout, protože dívat se na rozmazlenýho fracka, kterej snad v životě nepracoval a kterej má takový ty pseudointelektuální žvásty, kterejm jsem fakt ani za mák nerozuměl a je pravdou, že ani rozumět nechci. No zkrátka to bylo utrpení a byl jsem z toho celej takovej znervoznělej, že jsem byl rád, že to skončilo. Pak se díváte na vynucené flashbacky lidí, kteří tohoto blbečka znali a myslíte si, že se dozvíte nějakou tu pointu a ono nic. Jedinými plusy, co jsem v tomto snímku viděl byly asi jen ty herecké výkony a to zejména Michaela Shannona, který hrál toho rádoby psychopata, taktéž výkon Grace Zabriskie, která si zahrála poťapanou matku a kterou jsme mohli vidět v seriálu Městečko Twin Peaks, kde si zahrála matku zavražděné Laury Palmerové. Jinak si myslím, že to pro mě byla ztráta času a místo toho jsem mohl dělat nějaké užitečnější věci, třeba uplést si nové ponožky nebo třeba vynést koš s odpadky a umýt špinavé nádobí. Budoucím divákům vřele nedoporučuji a dávám zcela nezasloužených 30%. (29.08.2021)

Divočina a cílená provokace, která si z diváků místy nepokrytě střílí. Nejnovější Herzogův film sice dokáže pěkně lézt na nervy, mást a nezřídka zklamat, ale přesto zůstává zvláštním způsobem poutavý. Geniálně zahrané, bizarní postavy - Michael Shannon předvádí úžasnou jemnohru gest a mimiky, krásně zneklidňující je jeho labilní matka v několika nesnesitelně natahovaných scénách, ve kterých pocit trapnosti doslova téměř teče z obrazovky. Ano, to je kompliment! Herzog perlí, vydatně krmí své diváky drobnými detaily a "random" okamžiky. Úder blesku uprostřed Shanonova proslovu. Dlouhé jízdy přes kalifornské pseudomodernistické bungalovy s kaktusy a plameňáky. Vizuálně úchvatné outro a brilantní práce s kamerou ve scéně na eskalátorech. Střípky všedního života z několika koutů světa. Ruční kamera, která se cpe do obličeje statistům tak drze, že v jedné scéně (mexická venkovní hospůdka) dokonce jako by zapomněla na herce. Místy je těch podivností trochu moc, Herzog sklouzává do samoúčelného vrstvení prázdných symbolů, neudrží strukturu, postavy jen chrlí nesmysly a vnášejí nové a nové zmatky. Tady mi smrdí rukopis Lynche - Herzog ale na rozdíl od Pana Mystifikátora nikdy nesklouzává až do tak prázdné karikatury, je v tom určitá dřevitost, charakter. Můžete ten film milovat nebo nenávidět - zcela jistě o něm ale nelze říct, že by byl banální. Je to výzva. Troufnete si? (12.02.2011)

Prohlašuje, že se jmenuje Farouk, křičí něco o Bohu a háže po nás ovesnou kaši. Je to trochu matoucí. Kdo by to byl řekl. Lynch a Herzog jsou autoři, kteří se pohybují v takové té šedé zóně zdegenerované filmové řeči, v níž si běžný divák (a teď to sousloví nemyslím vůbec pejorativně, sám se v tomto případě do takto vymezené skupiny řadím) nemůže být jistý, co je myšleno vážně, co je myšleno v sebereflektivní nadsázce, co má býti symbolem pro něco jiného a co žádný smysl nemá. Existují tedy v zásadě asi dva fundamentální způsoby, jak si díla spadající do této zóny užít - buď na ně být dostatečně intelektuálně vyspělý, anebo "jen" přístupný tajemné hře s něčím, co nepřinese výsledek a poznání, nýbrž pouze ehm ... radost ze hry. A já si s těmito pány zahraju vždycky rád. 8/10 (08.10.2010)

Nepříliš zdařilý pokus o přenesení či pokračování antické tragedie v dnešních podmínkách (sice dle skutečné události, ale celkem nešikovně využité, s podobností pouze vnější). Brad Macallam (z Tantalova rodu) zabíjí (jako Orestes) svojí matku (Klytaiméstru), za což byl pronásledován a odborně zajištěn jednotkou rychlého nasazení (Erínye). I psychologická stránka filmu byla dost odbytá, zkrátka dohromady to moc nehrálo. Snad jen ti plameňáci (možný Lynchův vliv) do toho mohly vnést trochu života. Pozn. 1: Archetypální je tu ovšem situace mezi matkou a synem v souvislosti s klavírem a bicí soupravou, které syn nepoužíval. Matka: "Vždyť jsi to chtěl". Syn: "Ty jsi mě přiměla, abych to chtěl." (08.03.2019)

Mám rád Michaela Shannona. I tady má jeho plameňáky obklopený podivín něco do sebe. Ale já nejsem člověk, který by se vyžíval v podivnosti. Co mi nedává smysl, tak to ve mně většinou nezanechá takový ten uspokojícně uzavřený dojem, což mě štve. Přesto jsem si ten film svým způsobem užil - všechno, co předcházelo matkovraždě. (14.11.2010)