Biutiful

Na Biutiful jsem se dost těšil. Poté, co se Bardem zčistajasna objevil v roce 2011 mezi pěti herci nominovanými na Oscara a poté, co mi tento film vychválila jedna kamarádka, jsem si konečně snímek sehnal a zhlédl. Bohužel musím napsat, že je to zklamání. Zklamání z toho, že sám film neví, čím chce být, zklamání, že ten, jehož jméno stále nedokážu napsat, má na víc. Stopáž je ubíjející a některé příběhové zvraty byly opravdu průhledné hned při jejich začátku (např. s těmi plynovými ohřívači…) Na druhou stranu tenhle film žene kupředu jeho hlavní hvězda - Javier Bardem. To je opravdu neskutečný herec. Vím, že si tímhle nezískám popularitu, ale napsat to musím - dodneška nepochopím, kde vzal Oscara za tu nudu No Country for Old Men když za tento film, kdy prakticky nesleze z plátna, opravdu hraje a jeho výkon je naprosto parádní, získal pouze nominaci. Já vím, s tímhle nic neudělám, ale napsat jsem to musel. Za mě je Biutiful naprosto průměrným dramatem, které neví, kde a kdy má skončit, tak jede cca 45 minut přes čas. Nicméně díky Javierovi a jeho charismatu to vydržíte. 60 %. (15.12.2011)

"Tak trochu jiný pohled" na Barcelonu, než ten "prosluněný" Woodyho Allena. Na Iňárritovi se mi líbí, že si jde neustále svou vlastní cestou, nesnaží se divákovi podbízet, "přikrášlovat si" snímek, aby byl v divákových očích líbivější. Přesto jsou takoví, kteří mu právě toto vyčítají. Jestliže ho někdy někdo podezíral z prvoplánovosti, tímto jeho posledním počinem dal všem jeho pochybovačům pádnou odpověď, jak tomu ve skutečnosti je a navíc dokázal, že to není pouze "mistr mozaika", ale umí natočit i "obyčejný" snímek. Hlavní hrdina Uxbal (bývalý feťák) se právě dozvídá, že má rakovinu v pokročilém stádiu, (zbývají mu max 2 měsíce života) a tak se snaží vypořádat (smířit) se svým dosavadním životem resp. smrtí (dá-li se to vůbec tak nazvat) a zabezpečit (jak jen je to v jeho silách) své 2 děti. Že je Javier Bardem excelentní herec a muž mnoha tváří, vím již nějaký ten Pa (ostatně ještě teď mám v živé paměti jeho hrůzu nahánějícího zabijáka Antona Chigurha z Coenovic/McCarthyho syrového snímku No country for old man) a teď... takovýto civilní a zároveň naprosto procítěný herecký výkon. Ten chlap "hraje", až z toho jednoho srdce bolí. Když k tomu přidáte působivou kameru Rodriga Prieta a citlivý hudební doprovod Gustava Santaolally (dvorního to Iňárritova skladatele), vychází z toho velmi působivá, komorní, civilní podívaná. Shodou okolností jsem nedavno shlédnul Malickův snímek The New world a označil ho přízviskem "čistý snímek". Netušil jsem, že hned na další film bude pasovat toto označení snad ještě více a stejně (jako v případě Terrence Malicka) zaslouží Iňárritu velký dík a obdiv už pouze za tu odvahu, přijít s takovýmto typem snímku.Výsledné zpracování je už "pouze " takovou třešínkou na dortu. p.s. pokud je vám po chuti stručná a zcela výstižná synopse snímku, přečtěte si komentář uživ. Chlupis. Naprostý souhlas. NEJupřímnější výpověď o jednom "obyčejném člověku" a navíc je to podáno tou nejrizejší, poctivou, neprvoplánovou filmařinou, co jsem měl doposud možnost vidět a jedním dechem musím navíc dodat (souhlas s uživ. rawen): ani Fincher a jeho The Social Network, ani Tom Hooper a jeho The King's speech, dokonce ani Aronofsky a jeho Black Swan, ale Iňárritu a jeho Biutiful (společně s Corbijnovým/Cloonyho Američanem, je pro mě osobně filmem roku! Stejně tak (při vší úctě ke C. Firthovi) to měl být právě a jenom Javier Bardem, kdo si měl kráčet pro sošku oscara. p.p.s závěrem si neodpustím jednu irelevantní poznámku. Neznám jméno distributora resp. sponzorů podílejících se na produkování tohoto snímku, ale jedno vím jistě: vsadil bych poslední money, že místní Barcelonské cestovky to nebudou... (31.05.2011)

Javider Bardem předvedl neobyčejný herecký výkon, který ztvárňuje tělesně i duševně. Je to oddaný otec, trýzněný milenec, tajuplný syn, pouliční obchodník, prostředník s mrtvými, spirituálně citlivý, měšták se svědomím. To vše můžete vidět na nesmazatelně výrazné tváři Bardema. Uxbal putuje po ulicích Barcelony a snaží se dát svůj život do pořádku. Biutiful vyhrabává krásu v sutinách. Ruční kamerou a s poetickým okem zachytil Rodrigo Prieto neuprosný, ale strhující svět očima Uxbala. Tento kousek magického realismu se zdá být od Iñárritu a jeho spolu autorů dárek pro nás. Je to zajímavá kombinace pohledu na přistěhovatelské komunity spolu s fantazijním aspektem - mluvení s mrtvými. Jak budete film hodnotit závisí na vaší víře, konec Biutiful bude hodně znamenat pro věřící. (08.02.2011)

Odvracená tvář Barcelony (nemohu Biutiful nevnímat jako ideový protějšek k Woodyho Vicky Christina Barcelona; hodně tomu napomáhá, že jsem tyhle dva filmy viděl v rozmezí necelého týdne) a sólo pro Javiera Bardema v jímavém, na můj vkus však zbytečně předimenzovaném snímku (chudoba, rodinná krize, smrtelná nemoc, obchod s bílým masem), který ale svou kvalitu určitě má, a to navzdory tomu, že Amores Perros a 21 gramů jsou filmařsky někde trochu jinde, respektive mám dojem, že tyhle dva jmenované filmy - pakliže mě má chatrná paměť neklame - distribucí neštěstí mezi vícero postav zrcadlí bídu života věrněji, nadto jsou skvělé odvyprávěné. Douška k předešlé větě, vůbec se mi zdá, že Iñárritova tvorba má sestupnou tendenci, hořím zvědavostí, kterak dopadne Limbo. 75 % (06.10.2021)

Alejandro opět předkládá tu filmařinu, kterou umí dělat nejlépe. Syrové a melancholické drama zaměřující se na nelehké osudy lidí, obtížné, kruté události, které je doprovázejí a na otázky o životě, bolesti, ztrátách a schopnosti se se vším umět porvat a vyrovnat se. V Biutiful jde především o jednu postavu, která celému snímku vévodí. Javier Bardem exceluje a mučivý výraz v jeho tváři zmizí za celý film jen málokrát. Biutiful není sice tolik silný, propracovaný a atmosféricky hutný, jako Iñárritova předchozí díla, ale i tak si stále udržuje jeho osobitý rukopis. (29.03.2012)