Pouta

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. (31.01.2010)

Každej má co si vybere..... Estébák Toníček má spořádaný domov, zelenou ,,škůdku“, ale hlavně....hlavně... ho to všechno tak nějak sere. A tak mu ,,mrdne v kouli“. Jestli za to může absolutní moc nad životy těch druhých, nebo jen chce bejt nešťastnej a sám - stojí za viděnou! Praktiky STB ovlivňující životy 4 lidí s přibývající stopáží nabývají na zajímavosti – tedy jestli vás baví psychologický rozbor osobnosti (í). Asi není třeba vidět to dvakrát, ale jistá Po uta to zanechá. Dokonce chápu i tu délku. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Nevím, proč policajti hází do opičích klecí kousky Romaduru. 2.) Zaujali mě Životy těch druhých. 3.) Jsem agentem Stb. 4.) Jsem profláklej signatář (čehokoliv). PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (21.12.2010)

Tak tohle byl pěkný nápor na psychiku diváka v českém filmu poměrně ojedinělý. Mapovat 80 léta přes státní bezpečnost je velmi neotřelý přístup. Antonín je příslušník státní bezpečnosti s hodností poručíka. Je to arogantní povýšenec a na první pohled velmi nesympatický muž vykonávající chladně a se strojovou přesností výslechy a sledování podvratných živlů. Hluboce s těmito lidmi pohrdá a nejsou pro něj nic víc než kus hadru, který on musí štítivě vymáchat a zbavit nečistot. Jsou pro něj jako nemoc kterou on léčí. Film ukazuje, že "estébáci" byli taky jenom lidi z masa a kostí, kteří měli svůj rodinný život a "lidské" stránky. Vzbuzovali strach a respekt jen co se ve svých nemožných hadrech zjevili někde na veřejnosti. A tenhle film je v žádném případě nepolidštuje a ani z nich nevytváří karikatury, ale spíše pozoruje jejich práci, kterou divákovi přibližuje velmi realistickým a syrovým způsobem pro diváka tolik atraktivním. Ondřej Malý v hlavní roli je sice nevelký postavou, ale o to větší je herec a jeho mrazivé ztvárnění stěžejního "estébáka" Antonína rozcupuje divákovi duši na nejmenší kousky. Jeho mrazivá postava je dokonalým středobodem vyprávění. Kdykoliv byl na scéně byl film maximálně znepokojivý a uhrančivý. Tím nechci tvrdit, že scény bez něj nebyly nijak zajímavé, ale jeho herecký výkon je natolik pozoruhodný, že by měl za něj získat ocenění. Z vedlejších rolí zaujme neobvykle obsazený Oldřich Kaiser v roli nadřízeného majora STB jehož postava měla tendenci vykazovat lidské stránky vzdáleně připomínající cit. Mezi méně známými tvářemi nepůsobil nijak rušivě. Ostatní herci se svých rolí zhostili velmi zodpovědně. Vykreslení atmosféry 80 let je dokonalé a současně velmi pochmurné. Výprava si dala záležet na každém dobovém detailu a poprvé jsem měl pocit, že film opravdu zachytil tuto dobu natolik dobře, že já jako divák jsem byl do ní vtažen, tak jako se to dosud žádnému jinému filmu z té doby nepodařilo. Režisér Radim Špaček natočil pozoruhodný film se strhujícím Ondřejem Malým. Délka filmu ani trochu nevadila. 80% (26.02.2011)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)

Už je zase tma... Ale to nevadí, protože českým filmům se podle všeho blýská na lepší časy. Pouta jsou snímkem, při jehož sledování v kině jsem vrněl blahem nad těžce profesionální režií, a byl téměř permanentně přesvědčen o pěti hvězdičkách. A potom začala zpomalená centrifuga: kvůli poklidnému tempu -> stopáž, zmatku v ději a chování postav jsem postupně razantně snižoval hodnocení... vyšel jsem ze sálu, nasednul na tramvaj... byl jsem smutný, že film nejpíše odsoudím. Ale potom, jak jsem sledoval noční Prahu skrze zadýchané a umaštěné okýnko starého oprýskaného vagónu, ve mě něco cvaklo. A já věděl, že musím dát (téměř) maximum. Nejen, že ve mě pointa filmu doléhá ještě teď - Špačkovi se nevídaným způsobem podařilo převrátit nepochopení hlavní postavy divákem -, tak depkoidní film made in ČR jsem od Normalu neviděl. Co ke konci mírně připomínalo Lynchovské dialogy, z toho se zrodila perfektní symetrická tečka. Tečka s nápadem plus nebojácná touha experimentovat. A já nyní stále přemýšlím, u kterého filmu v poslední době se mi stalo, že by na mě tak dolehl den po shlédnutí. Vůbec nevadí, že jsem všechny dialogy a momentky nepobral napoprvé, protože jestli přijde originální DVD nosič s rozumnou cenou, rozhodně jdu do toho. Režisér v zástupu s uvěřitelnými herci zde nastavili laťku nepředstavitelně vysoko, a Svěrák by měl začít točit hrubozrnná dramata. Na závěr si neodpustím pár líbivých kladů: 1) nádherná Farkašová s tělem bohyně a andělskou tváří (sorry, ale asi se přestěhuju na Slovensko); 2) originální post-elektro soundtrack, který nemůžu dostat z hlavy. (09.02.2010)