Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (686)

Aluska88 

všetky recenzie používateľa

Radim Špaček je mi nesympatický od doby, kdy v TV vyjadřoval svůj názor na Otakara Vávru a hovořil, že si myslí, že je to "přeceňovaný režisér, který snad to jediné, co dokázal nejlépe natočit a čím se vlastně proslavil, je Kladivo na čarodějnice." Každopádně uznávám, že jakkoli mi může být osobnost nějakého tvůrce nesympatická či nepříjemná, tak jejich filmy jsou často naprosto precizní, vysoce profesionální a na jejich zpracování či výkonech hereckého obsazení jde vidět zapálený a rázný přístup a cílevědomé řízení. Taková přesně jsou Pouta. Pan režisér obsadil většinu neznámých herců a myslím, že udělal výborně. Kromě excelujícího Ondřeje Malého, který je "menší" kopií Karla Rodena, mě nejvíce zaujala krásná zrzka v podání Kristíny Farkašové. Na současnou českou tvorbu rozhodně snímek, který svým zpracováním, tématikou, obsáhlým příběhem i psychologickou hloubkou rozhodně vyčnívá a zaslouží si diváckou pozornost. Do Pout byla vynaložena velká snaha a jde to poznat. Jsou pevná, nezlomná, a také dokážou člověka přivést až na kraj... ()

Shadwell 

všetky recenzie používateľa

Některé filmy zalijí diváka štěstím, jiné ho chytnou za flígr a rozmlátí mu ksicht. Z obou možných poloh – ať hrabalovsky pábitelské, či klímovsky sebezničující – patří Pouta do druhé skupiny, tzn. do stejný kategorie jako rumunský zázrak 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo polské filmy morálního neklidu Krzysztofa Kieślowského. Z krátkodobého hlediska může takový zážitek přinášet negativní pocity a jen zdvořilostní potlesk po skončení, ale na rozdíl od prvoplánového dojetí si udržuje trvanlivost. Asi nejlépe by Pouta mohlo vystihnout klišé - zalézt pod kůži. Takhle nějak mohly vypadat Kawasakiho růže, kdyby měl Hřebejk s Jarchovským koule a o kousek víc talentu. ____ Postavit vedle sebe Kopfrkingla a Antonína znamená odhalit rozdíl mezi nacismem a komunismem. Nacismus byl už od začátku špatnou ideou, musel být proto zakryt římskou dekorativností a klamem, a tak i Kopfrkingl, okázalý nekuřák a abstinent, demonstrující svou citlivost vztahem k hudbě, zůstával na povrchu uhlazený a kultivovaný, zčernaný však uvnitř. Obráceně je to u Antonína, navenek hrubě jednajícího mizery, který nezná lítost a přitahuje zlo jako roje much, ovšem s duší přece ne tak zkaženou. Kdyby se dušezpytné oko pátravě zahledělo na úhel čelisti a křivku úst, mohlo by v Antonínovi možná objevit nejen jakousi chladnou a sobeckou tvrdost a snad i něco kočičího, to jest trpělivost a krutost, ale i rebela a jednoho z mála hybatelů v normalizační šedi. Antonín je mimo jiné člověk, který se pokouší pro sebe z té doby nějaký příběh vyrvat. Tenhle jistým způsobem autentický a hluboký impuls je v něm ale neodstranitelně kontaminován fízlovstvím a nudou, které ho už stihly prostoupit a rozežrat – neboť kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat –, což spolu s jeho temnou vnitřní dispozicí dává jeho revoltě hnusnou a někdy i strašnou podobu. Ale pořád je to revolta, Antonín se v tom nevyžívá s takovou grácií a šarmérstvím jako Rudolf Hrušínský v Kopfrkinglovi, který má svou práci opravdu rád. Jenže tentokrát víc než kdykoliv předtím šlo o lidské životy. ____ Na rozdíl od seriálu Vyprávěj, jejímž tvůrcům posílali přizdisráčský nostalgici rekvizity, co mají uložený na půdě, nejsou Pouta nějakým dobově věrným muzeem osmdesátých let, kam se lidi budou chodit dívat na všechny ty kostýmy a sestřihy. Vypráví se tu univerzální příběh, kde cpaní rekvizity do prvního plánu a zastiňovat jimi postavy nemá co pohledávat. Nota bene se každé vyjádření, které zatouží být současně uměleckou výpovědí, musí od explicitností a doslovností co nejvíce oprostit. Nazval bych proto Pouta „okrajovostí děje“, neboť Antonín se nezúčastní žádné z velkých a slavných bitev, které lide znají ze školních hodin dějepisu, ale jen okrajových akci. Více něž kde jinde tu platí Holanovo: „Nic jsou mu dějiny – srdce jeho tluče jen v malých příbězích.“ Přijde mi to jako ideální volba, umístit film někam mezi ikony, které se přímo váží ke skutečnosti, a symboly, které jsou s to nést i velmi abstraktní myšlenky. Postavy zde nemají žádné reálné předobrazy a jejich příběh určitě není příběhem politickým, nejednou upomenou francouzské kriminálky nebo americký film noir. Politika jen vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit, dilemata, která zdaleka nejsou svázána s dobou a místem děje. ____ Výjimečné je vše, k čemu neexistuje ekvivalent, a protože Pouta se čemukoliv z porevoluční české kinematografie vymykají, jsou výjimečná. Nejde tu o to zvolat: „ukažte mi film tak dobrý jako Pouta“, ale o skromnější: „ukažte mi film připomínající Pouta“ (nämlich to samý platí o Tarkovském, kde není problém v tom, že by tu nebyl nikdo tak talentovaný, ale v lapidárnějším, že se nikdo jako on nepokouší točit). Pouta se liší. Je to film především konceptuální, dramaturgicky precizně vymyšlený a posléze zrealizovaný mechanismus, v němž vše má svůj účel. Vše očividně podléhalo dlouhým diskusím: fízlovský dialogy, syntetická hudba, industriální lokace zatavený v uvážlivých záběrech, neokoukaní herci či úžasná kamera – nemůžu vyhnat z hlavy scénu na střelnici, kde Kaiser s Antonínem zmizí na chvíli ve tmě a záhy se vynoří, střelbě v ústrety. A samozřejmě Ondřej Malý, který vypadá jak Francouz Houellebecq a osudem připomíná Rakušáka Waltze. V Americe by vyinkasoval Oscara, u nás se musí spokojit se Lvem. Což ovšem pořád není málo. ____ Jednou bych se rád dočkal Bonda, kterému takhle rupne v kouli. Takový kacířský sebepřelomení bondovského vesmíru. Něco jako když Kevin Smith mluví o hobitech z trojky Pána prstenů, kteří si podle něj měli v závěru navzájem vykouřit, poněvadž už bylo beztak vyděláno. Prostě udělat takový gesto, lepším divákům vstříc. () (menej) (viac)

Reklama

Arbiter 

všetky recenzie používateľa

3, 4, 5. Koukám do prázdého textového pole a sleduju blikající kurzor.. Kdyby tu byla ta možnost, jako komentář by stačil. Sleduji ho, ale vidím Antonínův obličej. 3, 4, 5. Skrze šílenství přichází poznání. Poznání ale leží na dně propasti a přináší smrt. Smrt mysli. Všechny ty loutky hrály své patetické role. A on je pozoroval. On je viděl a bylo mu z nich špatně. Cítil ten systém všude okolo sebe a bylo mu z něj na nic. Cítil ho na sobě. Ale on se jím ovládat dál nenechá, všechno to má svou logiku a v ní je klid, v ní najde spásu. Lidi, loutky, věci, které se té logice vzpírají nasměruje tam, kde je jejich místo. Všechno je tak zbytečné, povrchní, falešné. Proč existují lidé, co to ještě nevidí.. Konečky prstů se dotýká svého cíle, vysněného zatracení. Není důvod dál si hrát. Ani ta jediná, čístá, s hlavou nad úrovní toho bahna, neměla pochopení.. 3,4,5. Hledej pravdu. Definuj pravdu. Urči pravdu. Propadneš se do lži http://youtu.be/m_70AxZx9V4 ()

Dudek 

všetky recenzie používateľa

Pouta jsou jasným důkazem, že opodstatněné se nerovná potřebnému. Spousta scén, ač nejsou důležité, zapadají na své místo a dají se označit za účelné. Scénárista se příliš zaobírá přehnaným vysvětlováním a vytvářením oslích můstků, než aby se snažil o silné, stabilní a logicky se vyvíjející postavy. Hned v první scéně nám lacině podává berličku k pochopení jedné maličkosti v závěru. A právě maličkosti a jejich neustálé vysvětlování jsou dalším kamenem úrazu. Lpění na detailech je zdrcující, a navíc zcela ubírá možnost přidání vaty, která by zjemnila přechody mezi jednotlivými scénami... ()

Bluntman 

všetky recenzie používateľa

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. ()

Galéria (46)

Zaujímavosti (18)

  • Na konci filmu, když Antonín (Ondřej Malý) a Pavel (Luboš Veselý) jedou zelenou škodovkou směrem k řece, zní z rádia píseň „Bella Ciao“. Jde o italskou folkovou písničku z 19. století, která se v upravené verzi proslavila jako hymna protifašistického italského odboje za druhé světové války. Ve filmovém a televizním průmyslu ji zpopularizoval především španělský seriál La Casa de Papel (od r. 2017), kde jde o jednu z ústředních a symbolických písní. (FIAT 500)
  • Radim Špaček je držitelem Plyšového lva za experimentální film Rychlé pohyby očí (1998) a zároveň Českého lva za nejlepší film roku Pouta (2010). (panmroz)
  • Antonín (Ondřej Malý) jezdí v soukromí zelenou Škodou 120 LS, v práci využívá bílou Ladu 2102. (FIAT 500)

Súvisiace novinky

Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz

Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz

30.12.2010

Jak jde čas, některé filmy přirůstají k našim srdcím a získávají na hodnotě, jiné naopak můžou zapadat prachem, i když nás v době svého uvedení nadchly sebevíce... Zde vám přinášíme přehled… (viac)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bolo zmenené