Pouta

Bol som spútaný, koncertom Malého, odhodlanosťou Špačka, netypizovanosťou Štindla. Nominácie na Českého Leva maximálne kvitujem, psychologický diktát v ktorom ústredná postava využíva kombináciu mimík, gest a taktík tých najvychytralejších hajzlíkov pod slnkom ako Terence McDonagh, Hans Landa či Daniel Plainview nemôže jednoducho sklamať. Nevynimajúc osobný vklad Ondreja z ktorého priam mrazí a profil prepnutého fízla vkusne dokresľuje. Konzekventné kulisy, neopočúvaná jednotaktová klincovačka aneb nevrlý glitch a pikantný kamerový fetiš. Rozbor (post)normalizačného obdobia sme tu mali už nespočetne krát, lenže len máloktorý z nich bol tak rigorózny, skľučujúci či tiesnivo varovný. Niektorí sa oháňajú, že chýbajú motivácie, konzistencia, prekáža kalkul, neodôvodnenosť, zabudli však dodať: "rovnako ako vo vtedajšom režime." Milí zlatí priemer to rozhodne není. (01.03.2011)

Na dva a pol hodinovej ploche rozohraná psychologická partia o figúrkach bahniacich sa v politickom systéme, ktorý nemal víťazov, ktorý bol rakovinou ľudskej duše a na ktorý bolí si čo i len spomenúť. Vynikajúci scenár s detailnou drobnokresbou charakterov a ich iskrivých stretov; maximálne sústredení herci; presná, pomaly ale isto do čierneho mieriacia réžia. Prvotnú miernu rozťahanosť, absenciu známych tvárí a vizuálny minimalizmus, evokujúci televíznu produkciu, si nevšímajte – všetko, vrátane chladne nasnímaných sídliskových lokalít či jednotónovej hudby, posilňujúcej vypäté psychologické momenty, tu má svoje miesto. Ale pozor, nie je to príjemný ani divácky film. Je to silne smutný film, ktorému súčasná teen generácia, nedotknutá minulosťou našich krajín, snád ani neuverí... (11.01.2010)

V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. (23.01.2010)

K filmu Životy těch druhých jsem téměř před třemi lety napsal: "...proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...?" S uspokojením mohu konstatovat, že tento výrok pozbyl platnosti. Chápu se obřadně zmizíku a vyřčená slova odsuzuji k věčnému zániku. Pouta jsou velmi.. velmi dobrým filmem, který je tak dlouho očekávanou reflexivní sondou do husákovských časů. Filmem velkého stylu a podnětné hloubky. Se zmíněným německým snímkem mají Pouta hodně společného, až na to, že v tomto případě je mnohem větší důraz kladen na agresivitu jedince, než celého systému. Bahnitost doby je sice cítit, z většiny záběrů (akce Asanace), avšak ledovost Antonínova srdce je invariantem, nezávislým na společenském uspořádání - to pouze může ovlivnit výši škod, takovým individuem napáchaných... Jsem z filmu docela vykolejen a ještě si o něm chvíli popřemýšlím. A nevylučuju zároveň, že brzy kvuli němu opět navštívím biograf. Do té doby je tento komentář spíš jen prvním náčrtem... (zatím 4 a 1/2*) (30.01.2010)

Tak tohle byl pěkný nápor na psychiku diváka v českém filmu poměrně ojedinělý. Mapovat 80 léta přes státní bezpečnost je velmi neotřelý přístup. Antonín je příslušník státní bezpečnosti s hodností poručíka. Je to arogantní povýšenec a na první pohled velmi nesympatický muž vykonávající chladně a se strojovou přesností výslechy a sledování podvratných živlů. Hluboce s těmito lidmi pohrdá a nejsou pro něj nic víc než kus hadru, který on musí štítivě vymáchat a zbavit nečistot. Jsou pro něj jako nemoc kterou on léčí. Film ukazuje, že "estébáci" byli taky jenom lidi z masa a kostí, kteří měli svůj rodinný život a "lidské" stránky. Vzbuzovali strach a respekt jen co se ve svých nemožných hadrech zjevili někde na veřejnosti. A tenhle film je v žádném případě nepolidštuje a ani z nich nevytváří karikatury, ale spíše pozoruje jejich práci, kterou divákovi přibližuje velmi realistickým a syrovým způsobem pro diváka tolik atraktivním. Ondřej Malý v hlavní roli je sice nevelký postavou, ale o to větší je herec a jeho mrazivé ztvárnění stěžejního "estébáka" Antonína rozcupuje divákovi duši na nejmenší kousky. Jeho mrazivá postava je dokonalým středobodem vyprávění. Kdykoliv byl na scéně byl film maximálně znepokojivý a uhrančivý. Tím nechci tvrdit, že scény bez něj nebyly nijak zajímavé, ale jeho herecký výkon je natolik pozoruhodný, že by měl za něj získat ocenění. Z vedlejších rolí zaujme neobvykle obsazený Oldřich Kaiser v roli nadřízeného majora STB jehož postava měla tendenci vykazovat lidské stránky vzdáleně připomínající cit. Mezi méně známými tvářemi nepůsobil nijak rušivě. Ostatní herci se svých rolí zhostili velmi zodpovědně. Vykreslení atmosféry 80 let je dokonalé a současně velmi pochmurné. Výprava si dala záležet na každém dobovém detailu a poprvé jsem měl pocit, že film opravdu zachytil tuto dobu natolik dobře, že já jako divák jsem byl do ní vtažen, tak jako se to dosud žádnému jinému filmu z té doby nepodařilo. Režisér Radim Špaček natočil pozoruhodný film se strhujícím Ondřejem Malým. Délka filmu ani trochu nevadila. 80% (26.02.2011)