Pavel Juráček (S02E06)

Klíčovou autorskou osobností kinematografie 60. let zmítal vlastní talent a skeptické pochyby, přesto za sebou zanechala bohatý a stále inspirující odkaz. Za něj však po nástupu normalizace Pavel Juráček nemilosrdně zaplatil a jeho tvůrčí vzepjetí bylo předčasně zadušeno... Pavel Juráček představoval vnitřně nejkomplikovanější osobnost československé nové vlny. Již během studií na FAMU v polovině 50. let oslnil svým literárním talentem a z Barrandova mu přicházely látky pro scenáristické zpracování. Jeho vstup do filmařské praxe byl plný úspěchů, Juráček sám však byl introvert trýzněný chudobou, ze které vzešel, a také vzpurný a nezvladatelný bohém a hýřil. Psal pro Jindřicha Poláka, Karla Zemana, Hynka Bočana, Věru Chytilovou či Jana Schmidta a jeho záběr byl úctyhodný. Až posmrtně vydané deníky poodkryly, jaké vnitřní boje se za jedinečnou produktivitou skrývaly. Juráček nicméně nehodlal zůstat u scenáristiky a měl ambice tvořit vlastní filmy. Svůj režijní talent dokázal na krátkometrážním podobenství Postava k podpírání (1963), odvážné alegorii na odumírající stalinismus, jež byla dokonce vyhlášena nejlepším světovým snímkem daného formátu. Po povídkovém diptychu Každý mladý muž (1965), jenž byl odklonem od jeho tvůrčího směřování v době vojenské služby, se ke společenské alegorii vrátil a vytvořil jedno z nejpůsobivějších a myšlenkově nejbohatších děl naší kinematografie 60. let. Enigmatický snímek Případ pro začínajícího kata (1969) představoval osobitou variaci na Gulliverovy cesty zohledňující moderní dějinnou zkušenost Československa a jeho realizace probíhala až po sovětské okupaci. Krátce po dokončení skončil v trezoru a vidělo jej nemnoho diváků. Nový režim Juráčkovi znemožnil další působení ve filmu a jeho jméno se ocitlo na indexu. Po podpisu Charty 77 odešel pod nátlakem do Západního Německa, kde doufal v nové příležitosti, které však nepřicházely. Zlomený z deziluzivní zkušenosti se vrátil do vlasti, kde předčasně zemřel krátce před pádem totality. (Česká televize)