An Earthy Paradise for the Eyes
Réžia:
Irena PavláskováScenár:
Tereza BoučkováKamera:
Diviš MarekHudba:
Jiří ChlumeckýHrajú:
Vilma Cibulková, Tereza Ramba, Dana Marková, Ondřej Vetchý, Miroslav Etzler, Jiří Dvořák, Barbora Seidlová, Jan Zadražil, Jan Hartl, Eva Salzmannová (viac)VOD (4)
Obsahy(1)
Mrazivá komedie o tom, jak se dalo žít v 70. letech a zároveň se nenechat zmrazit. Dospívání bývá složité, zvlášť když se píše rok 1968, venku se prohánějí cizí tanky, doma se střídají tatínkové mnoha různých poloh. A maminka, navzdory své vnitřní síle, na všechno nestačí. Jak bylo v takových podmínkách možné prožít a přežít už tak náročná 70. léta? Jak šlo udržet si radost ze života, city pro lásku a chuť na smích? I o tom je mrazivá komedie Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled. Hlavní linkou filmu je příběh Marty (Vilma Cibulková), jejích dvou dospívajících dcer – Majdy a Gábiny (Dana Marková a Tereza Voříšková) – a jejich postupně přicházejících a odcházejících "tatínků" (Jiří Dvořák, Miroslav Etzler, Jan Zadražil, Ondřej Vetchý). Zatímco někteří „tatínkové“ se postupně snaží zvrátit kolo alespoň českých dějin, Marta a její dcery vzdorují výsledkům a následkům, které tyto jejich pokusy u komunistického režimu zákonitě vyvolávají. Svět „velké politiky“ a velkých cílů se tak střetává, doplňuje a prolíná s každodenní životní realitou. A že v průběhu toho vznikají i veselé situace? Vždyť schopnost ironie a smysl pro humor byly v té době nezbytnou součástí každého balíčku pro přežití, který dával sílu, vůli a chuť žít a neselhat hlavně sám před sebou... Autenticky vyprávěný příběh z nedávné minulosti zaujme svou pravdivostí a jemným vnitřním dramatem, zároveň rozveselí i dojme. Scénář filmu napsala Tereza Boučková ("Indiánský běh", "Rok kohouta") a je inspirován tím, co sama v této době prožila: „Myslím, že příběh funguje i bez výkladu doby a poukazování na konkrétní lidi, živé předobrazy. A jestli si chce divák nutně někoho do filmu dosadit? Ať dosazuje, ať hádá, ať si je jistý, ať to všechno ví anebo ať se splete… Každý je někdo a my všichni zároveň.“ (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (314)
Tak neprávem podhodnocený film se na čsfd hned tak nepotká. Asi by se nejdříve slušelo připomenout, že scénáristka Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta, tedy že mluví ,,zevnitř". Jistě, zobrazit disidenty jen jako sexuální štvance, a determinantu štvance politického odsunout někam na druhou kolej, to je velmi neobvyklý pohled a nezapadá do kánonu, jakým si tu představujeme točit o okolnostech kolem Charty 77. Proč ale zavedený kánon neporušit? Jistě se jednou dočkáme i sitcomu z období normalizace, proč ne tedy trochu kontroverznější pohled Terezy Boučkové a Ireny Pavláskové? Jak velký vlastně musí být onen časový odstup? Osobně mám silné výhrady ke scéně, kdy matka spolu se svými dcerami předvádí striptýzové vystoupení, což je sama o sobě tak zvrhlá představa, že i kdyby to byla nakrásně pravda a Tereza Boučková takovou situaci zažila, režisérka ji nejspíš měla se zdravou sebereflexí vystřihnout, jelikož je hodně neuvěřitelná. Zbytek filmu ale funguje a vztahy byly také součástí života disidentů. Lze samozřejmě mnohé namítat proti zobrazení dramatika (podobnost s Václavem Havlem je samozřejmě nabíledni) či hamletovského herce (Pavel Kohout se takto jistě neuvidí rád, i když je maskován prvky z biografie Pavla Landovského), ovšem jinak lze Zemský ráj to napohled akceptovat, i když určitě nedosahuje autenticity Špačkových Pout či třeba sugestivního PF 77 Jaroslava Brabce. Za analýzu by jistě stály pro režisérčinu tvorbu tak typické silné postavy ženské a mdlé až připrděné postavy mužské, proti tomu lze mnohé co namítat, ale paní režisérka asi takhle vnímá svět. Irena Pavlásková prostě točí ,,ženský film". Přesto si nenechejme tenhle film podobným vyhraněným rastrem zkazit a neberme celý projekt jen jako osobní vyřizování si účtů uvnitř klanu Kohoutových. Nadhodnocuji a dávám 4 hvězdičky, cca 50 procent si tenhle originální pohled nezaslouží. I když ,,mrazivá" není tahle komedie bohužel ani trochu... ()
Zemský ráj to na pohled má svoje negativa (a má jich nepříjemně mnoho), přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem viděl relativně dobrý český film, který ve mě zanechal kus doby a hořkost ze všeho toho dění okolo. Pavlásková prohrává boj s televiziním vizuálem a nedokáže věrohodně nastínit atmosféru šedesátek ani zachytit motivace postav, skrze drobné fórky i nečekaně ultimátní hlody se jí ale daří posouvat film od minuty k minutě (i když 110 minut je příliš). Skrze hlavní tři ženské postavy (skvostná Voříšková, skvělá Cibulková, a objev roku Marková - očekávám alespoň nominace na Českého lva) popisuje mužský disidentský boj jako klukovské hašteření a absurdní hru na vojáky... Škoda jen, že když se člověk začne až příliš hrabat v inspiracích a začne si za postavy dosazovat konkrétní lidi... Zvrtne se Zemský ráj to na pohled do povrchní frašky, v níž mužské postavy jsou skutečně nesnesitelné (Etzler, Vetchý, snad jen Jiří Dvořák z toho vychází se ctí) a novodobí hrdinové českých dějin se stanou jen ošklivými karikaturami, která spala každá s každým. Píseň C'est la vie od Gotta mi každopádně nepřestává znít v uších, hromadná svlékací scéna je neco neuvěřitelného a posledních 20 minut filmu je imho za plnej počet. 6/10 ()
Když si uvědomím, že přes tuhle sterilitu budou příští generace vnímat normalizaci (a chápat ji jako zářivou éru, kde jsou všichni krásně upravení, oblečení a načesaní jak v retro klipech Terezy Kerndlové, bez hlubšího vysvětlení akorát píchaj a občas se rozesmutní, když jim hloupí fízlové zatrhnou mejdan), tak mi není úplně dobře. Jako připitomělá retrokomedie bez ambicí by to znepokojovalo méně. Ale zas když to s odstupem srovnám třeba s Anglickými jahodami, tak to výrazně horší není. ()
Naprosto nechápu tak nízké hodnocení a přitom to vidělo přes 600 lidí. Ještě, že jsem si od začátku v duchu říkal, že mě tento film určitě nezklame, protože Irena Pavlásková dosud nikdy nezklamala. Výtečné herecké obsazení, herci se opravdu snaží, příběh není bezduchý, opravdu nechápu, proč tady uživatelé po tomhle snímku tolik plivou. ()
Galéria (41)
Zaujímavosti (11)
- Tereza Voříšková později přiznala, že ve skutečnosti se mejdanové zábavy se striptýzem neúčastnila a zná ji jen z vyprávění. (hippyman)
- Ačkoliv nejde přímo o životopis, autorka scénáře Boučková přiznává, že se nechala inspirovat svými zážitky. (Olík)
- Vilma Cibulková byla za svou roli oceněna mezinárodní cenou FIPRESCI. (M.B)
Alespoň trochu znalý divák tvorby Ireny Pavláskové si je vědom, že hlavními postavami jsou zejména silné emancipované ženy, do jejichž života zasáhne několik osudových vztahů s muži. Ve filmové novince tomu není jinak. Ani se nechce věřit, že snímek vypráví o závažných událostech domácí historie počínaje sovětskou okupací v létě roku 1968 a následnými politickými represemi v průběhu celého dalšího desetiletí až ke vzniku Charty 77 počátkem roku 1977. Příběh se točí okolo ústředního tria ženských hrdinek – matky Marty (Vilma Cibulková) a dcer Gábiny (Tereza Voříšková) a Majdy (Dana Marková). V návaznosti na vztahy, které Marta již prožila nebo prožívá, se film soustředí také na vznik disentu a obecně disidentského hnutí a jeho činnost v průběhu 70. let. Odborné texty hovoří o disentu jako o „označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie.“ Dále se v nich píše o tom, že „disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.“ S prvním tvrzením je ve vzácné shodě i film, u toho druhého dochází již k určitému rozporu. [==] Filmoví disidenti, konkrétně Petr Hána, bývalý manžel Marty (Jiří Dvořák) a Jan Pavel (Ondřej Vetchý), jsou tak trochu prototypy skutečných reálných postav. Dvořákův Hána jakoby připomínal Pavla Landovského, daleko více diskutovanou postavou se ale zdá být Vetchého Pavel, jehož přirovnání k Václavu Havlovi se dá asi jen velmi těžko vyhnout. Je velká škoda, že u těchto předobrazů veškerá živoucnost postav končí. Hezky a vkusně odění hrdinové filmu nejenže skutečně nežijí a nedýchají, protože vlastně jen zobrazují určitý typ postav, ale jsou i na základě skutečných historických souvislostí poněkud vágně a nedostatečně propracovány. A to je právě největší problém celého snímku, který Pavlásková nedokázala ze scénáře Terezy Boučkové sofistikovaněji vyextrahovat. Disidentské hnutí je dle režisérky divákovi podáno asi takto: na začátku přečte za přítomnosti televizních kamer Hána protestní projev proti vpádu sovětských vojsk do republiky, zhruba v polovině se načrtne vznik textu Charty 77 (bez jakékoli zmínky o tzv. Antichartě) a v závěru je po neúspěšném setkání odpůrců režimu s francouzským filosofem Jacquesem Derridou ukázán hromadný soud, po kterém je Jan Pavel odsouzen ke 4 letům vězení a Petr Hána nucen emigrovat do Rakouska. Tyto tři výše popsané části však tvoří nevelkou výplň mezi tím hlavním, co si divák (a především ten neznalý československé historie) odnese z kina; a tím je z filmu jasně vyplývající tvrzení, že disidenti jsou lidé pořádající nekonečně dlouhé večírky či neustále se bavící o zažitých výsleších Veřejné bezpečnosti nebo jiné složky Sboru národní bezpečnosti (Pavlásková a Boučková se omezují pouze na věty typu „nedali mi ani židli“). Ale ať už byly výslechy v tomto společenství jakkoli závažné, sexuální příhody jakkoli ojedinělé či časté, hlavní potíž je v tom, že některé důležité aspekty disidentského hnutí zůstávají upozaděny, další úplně skryty a ty nedůležité vystupují do popředí. Předpoklad, že téměř každý český divák skutečně ví, co je to normalizace a o co v ní šlo, se tady v mnoha ohledech značně míjí účinkem. [==] Kladné a záporné postavy není podle Pavláskové potřeba podrobně rozebírat a vysvětlovat jejich motivace, divák by to měl vnímat mechanicky. Snaha rozbít představy o neúnavných a bojovných odpůrcích totalitního režimu je na jednu stranu zobrazena nedostatečně, alespoň je možné ji považovat za snahu nejednostranně zaměřenou, což se o záporných postavách představitelích režimu (omezeni jen na složky SNB) říci nedá. Tohle nablýskané zúčtování s dobou nedávno minulou je příliš povrchní na to, aby mohlo divákovi něco zásadního sdělit. () (menej) (viac)